Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

12) Draco. Draco. Draco.

„U Merlina Harry! Můžeš se už konečně na chvíli zastavit?" Jen jsem obrátil oči v sloup a dál pokračoval ve své cestě. Zrovna se vracím zpět do naší Nebelvírské věže, neboť jsem si tam nechal deník. Ano ten deník, přes který si s Dracem píšeme. Jak jsem si ho tam jen mohl zapomenout?  Vždy ho přeci nosím u sebe, abych mohl hned odpovídat na Dracovi otázky, nebo mu napsat, když nejsem moc v náladě. Ale dneska jsem málem nevstal, protože jsem měl další trest s tou růžovou obludou a celý večer si ryl ruku do krve. Ráno jsem si tedy rychle naházel nějaké náhodné učebnice do brašny, deník nechal na nočním stolku a šel na první hodinu. Ale přes to... Jak jsem jen mohl zapomenout na tu nejdůležitější věc?

„Už tě nenechám, abys mi utekl. Harry Pottere! Stůj!" Její požadavek jsem nakonec naštvaně splnil a prudce se otočil. Hermiona, která celou dobu šla rychlím krokem za mnou, to nečekal a vrazila do mě. Chvíli se vzpamatovávala z toho nárazu, ale nakonec ke mně zvedla svůj naštvaný a až otravně mateřský pohled.

„Musíme si s tebou promluvit. Poslední dobou se chováš hrozně divně, skoro se s námi už nebavíš. Ani Sirius neví, co s tebou je. Už mu prý nepíšeš tak často a..." Vyjela na mě naštvaně a nejspíš ani nepřemýšlela nad tím, co říká, protože to, že napsala Siriusovi, jsem nevěděl.

„Aha! Takže vy si teď se Siriusem taky dopisujete o tom, jaký jsem pošuk?! A promiň, že mám soukromý život! Jestli si taky myslíš, že jsem nějaký lhář, nebo..." Zvýšil jsem taky na ní rozzuřený hlas. Hermionino nekonečné vyzvídání mě opravdu dopálilo. V hlavě mi bolestí tepalo a má ruka na tom nebyla nijak líp. A ještě k tomu u sebe nemám ten posranej deník! Takže se nikdo nemůže divit, že jsem vybuchl.

„Ale já přeci nic takového neříkám. Jen chci vědět, co se to s tebou děje. Copak to nechápeš? Chceme ti jen se vším pomoct a ty nám pořád jen něco tajíš. Od té doby, co Cedric..." Zarazila se a vylekaně se na mě podívala, jakoby čekala, že se náhle zhroutím. Před půl rokem by k tomu nejspíš i došlo, ale teď mám Draca a ta bolest je o dost menší. Ano Draco. Na toho se teď musím soustředit. Je to to jediný, co mě dokáže vytrhnout z tohohle stereotypního života a bolesti. Draco. Draco. Draco.

„Promiň Harry. Vím, že bych o tom neměla mluvit, ale pokud tě něco trápí, měl bys nám to říct. My se ti snažíme se vším pomoct, ale ty..." Stále na mě vzhlížela s tím se svým soucitným pohledem, který mě poslední dobou začal opravdu rozčilovat. Klid Harry, mysli jen na něho. Draco. Draco. Draco.

Nic jsem nedělal. Jen jsem tam tak stál a koukal na ní se stále ještě naštvaným pohledem. Hermiona sklopila zrak na svoje boty. Až pozdě jsem si uvědomil svou sobeckost. Hermioně po tvářích začaly stékat slzy a její dech se zrychlil. To už k nám doběhl i Ron. Nejdřív chtěl něco říct, ale když si všiml slz na Hermioniných tvářích, objal Hermionu kolem ramen a začal ji utěšovat. Mě při tom vraždil pohledem. Při pohledu na plačící Hermionu se mi sevřelo srdce. Litoval jsem všeho, co jsem jí teď řekl. Jsem naprostý vůl.

„Hermiono. Já... Já jsem nechtěl. Omlouvám se. Byl jsem opravdu hrubý." Začal jsem se rychle omlouvat a doufal jsem, že Hermioně přestanou téct slzy. Hermiona však stále tiše vzlykala a já jsem z toho začínal být zoufalý. Nevím, co mám dělat, když děvčata brečí.

„Dobře." Svolil jsem tedy nakonec. Rozhlédl jsem se po chodbě. S Ronem a plačící Hermionou jsme byli jediní, kdo tady byl. Zbytek studentů už nejspíš byl na obědě.

„Ale tady ne. Pojďte někam, kde budeme mít soukromí." Zašli jsme do prázdné učebny, o které jsme věděli, že do ní v nejbližší době nikdo nepůjde. Brašnu jsem odhodil na jednu z lavic a následně se na ni posadil.

Prsty jsem si promnul oči schované pod skly brýlí. Byl jsem už ze všeho unavený a energii mi dodávala jen myšlenka, že si budu moct psát s Dracem. Draco. Draco. Draco.

Když jsem znovu zvedl zrak, Hermiona už neplakala, jen na mě koukala napuchlýma očima. Po chvíli ticha konečně promluvil Ron.

„Tak už nám řekneš, co se to s tebou děje? Má to snad zase společného s" Ron ztišil hlas „ ty víš kým? Harry, jestli se ti zase něco zdá musíš to okamžitě říct Brumb..."

„S Voldemortem to nemá vůbec nic společného!"

„Ale sny o něm se ti pořád zdají!"

„To ano, ale v podstatě o dost méně, než před tím. Občas mě prostě trochu rozbolí hlava, ale to je vše. Celé tohle je úplně o něčem jiném." Nebo taky lépe řečeno, o někom jiném. Draco. Draco. Draco.

„A se Cedricem to taky nemá nic společného." Probodl jsem Hermionu pohledem. Věděla, že je to pro mě citlivé téma, ale stejně to musela vytáhnout. Je pravda, že teď se s jeho smrtí vyrovnávám o dost lépe... Ale pořád mám ve svém srdci vyhrazené  jisté místo jen pro něj. A vidět ho umírat... To je něco, na co nikdy už nebudu moct zapomenout, a co už nikdy nechci zažít.

Hermiona zahanbeně sklopila zrak. Už poněkolikáté za tenhle den jsem si frustrovaně povzdechl. Pokud chci, aby mě oba mí kamarádi přestali pořád vyslýchat, měl bych jim už konečně říct pravdu. Teda alespoň její část.

„ Jsme teď s někým v kontaktu. " Začal jsem opatrně se znatelně klidnějším hlasem. Byl jsem trochu nervózní a pohledem jsem těkal všude po místnosti, jen abych se vyhnul jejich pohledu. Oba dvy byli zticha a jen čekali, zda to nějak rozvedu.

„No. S jedním klukem si teď prostě píšeme. A já zatím nechci, aby se o tom nějak vědělo. "

„To je skvělí Harry! Ale proč si to tajil i před námi? Vždyť víš, že chceme, aby jsi byl šťastný. " Ptala se Hermiona opatrně. Chápu, že se teď nejspíš bojí, aby mě znovu nerozčílila.

„Zatím nevím, jak to dopadne. A chtěl jsem... Chtěl jsem si to prozatím nechat pro sebe. " Pohlédl jsem na ni omluvným pohledem.

„A řekneš nám alespoň, kdo to je?" Zeptal se trochu podrážděné Ron. Hermiona do něj drkla loktem a spražila ho varovným pohledem. Bylo mi jasné, že Ron bude naštvaný. Vždy byl přehnaně zářivý a výbušný, to že jsem jim něco takového tajil ho ranilo. Hermiona byla přesným opakem. Chápavě se na mě usmála.

„Ne. Tohle bych si chtěl taky ještě nechat pro sebe. " Připravil jsem se na spoustu dotazů a přemlouvání z Ronovi strany, ale překvapivě zůstal zticha.

„Budeme to respektovat Harry. Ale příště nám to prosím řekni. Opravdu jsme se báli. "

„Dobře. Díky Hermiono." Usmál jsem se na ni.

„Pokud je to všechno, mohli bychom vyrazit na oběd. Mám hlad jako vlk. " Zazubil se Ron a zamířil si to rovnou ke dveřím. Je zvláštní, jak ho ta jeho uraženost dokáže rychle opustit, když jde o jídlo.

Společně jsme vyšli z učebny a zamířili si to k Velké síni. Těsně před jejím vtipem jsme však narazili na hlouček Zmijozelských. A v jejich středu stál Draco. Draco. Draco. Draco.

Modlil jsem se, aby alespoň tohle proběhlo v klidu. Ale zmýlil jsem se. Neprošli jsme ani dubovými dveřmi a on si mě všiml. Dal bych cokoli za to, aby si mě všímal i z jiných důvodů, než jsou ty, kdy mě chce ponížit. Udělal bych cokoli, aby se na mě díval s jinými pocity v očích. Očima, které nebudou naplněny nenávistí, ale láskou. Draco. Draco. Draco.

„Pottere! Co ta tvoje hlavinka? Nepotřebuješ ke Svatému Mungovi? Slyšel jsem, že zařizují speciální oddělení pro vyvoleného... S mřížemi a svěrací kazajkou. " Všichni Zmijozelští se okamžitě rozchechtali.

Já jsem narozdíl od nich trpěl. Ne kvůli jejich smíchu. Ne kvůli posměškách, které na mě s radostí na chodbách pokřikovali. Ale kvůli tomu, že to byl právě Draco, kdo to dělá ze všech nejradši a nejčastěji.

Draco. Draco. Draco.

Můj Draco.

~AA