Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

28) Potter rozhodně není žádné pírko

Sto třicet jedna... Sto třicet dva... Sto třicet tři... Sto třicet čtyři. Sto třicet čtyři lektvarů v levé skříni. V té pravé bylo sto dvacet sedm, což znamená, že celkový počet lektvarů... Je dvěstě šedesát jedna.

Z nesmyslných myšlenek o lektvarech mě vytrhla až madam Pomfreyová s novou dávkou mých léků. Položila je na stolek vedle lůžka a začala s prohlížením už skoro zahojené zlomené ruky a řezných ranan na mé hrudi. Když sundala obvazy, rány znovu začaly krvácet.

„Pane Malfoyi, opravdu si nevzpomínáte, co to bylo za kletbu?" Zeptala se mě ošetřovatelka, při čemž mi rychle břicho obvazovala čistými obvazy.

Od té doby, co jsem se poprvé na ošetřovně probudil, uběhl týden. Celé tělo mě stále bolelo a musel jsem pít samé lektvary proti bolesti a na spánek. Rány na břiše se nechtěly uzdravit, stále krvácely, a i když je Pomfeyová zacelila, vždy se začaly znovu otevírat.

„Už jsem vám řekl, že ne. Byl jsem polomrtvý." Procedil jsem skrz zuby, které jsem zatínal kvůli bolesti, která mě zaplavila pokaždé, kdy mi ošetřovatelka dotáhla obvazy. Když byla hotová, naklepala mi polštář a donesla další lektvary na tlumení bolesti. Všechny jsem je s nechutí vypil a masíroval si ruku, která mě ještě celá po Kostirostu brněla.

Madam Pomfreyová se zatím přesunula k druhému lůžku, které bylo zakryto závěsy. Snažil jsem se tím směrem nedívat. Bylo mi jasné, co ty závěsy skrývají. Občas, když jeho lektvary přestávaly působit, slyšel jsem, jak křičí. Nedokázal jsem se díky tomu cítit líp, ale ani jsem k němu nedokázal cítit lítost. Jediné, co mi řekli bylo, že ho ovládla nějaká temná magie, která ho dokázala ovlivnit. Možná tím chtěli omluvit to, co dělal jako Neznámý, ale když jsem si na to všechno znovu vzpomněl, měl jsem ještě pořád vztek. Nechci mít s ním společného. Rozhodně ne s někým, jako je Potter.

Mockrát už jsem, tady viděl ty jeho kamarádíčky Weasleyho a Grangerovou. Vždy mu něco říkali, přestože bylo jasné, že je Potter neslyší. Málem tady došlo i ke kouzelnickému souboji, když se tady Potterovi poskoci potkali s Pansy a Blaisem. Naštěstí je ale Pomfeyová dokázala zkrotit a následně je všechny vyhodila a dala jim i školní tresty.

Nedokázal jsem se ovládat a stejně se pokusil nakouknout skrz závěsy a alespoň zahlédnout, jak na tom je. Pomfreyová mu právě otírala čelo mokrou žíněnkou, takže se závěsy odhrnul víc. Chlapec, který tam ležel se jen vzdáleně podobal tomu nafoukanému Potterovi, kterého jsem potkával na chodbách. Byl bledý a přerývaně dýchal. Občas sebou škubl a něco zamumlal. Všiml jsme si taky, že ruce i nohy měl pevně přivázané k posteli. Aby neublížil sobě nebo mě, to netuším.

Znovu jsem se zahleděl na ty pouta, co ho drželi na místě. Mé tělo se samovolně otřáslo. Nebyl to příjemný pocit ležet tu s někým, kdo byl spoutaný. Ať už byl v bezvědomí nebo ne, stále představoval hrozbu. Svůj pohled jsem přesunul zpátky na mladíkovu tvář a tentokrát jsem ztuhl čirým zděšením. Hleděli na mě dvě smaragdové oči. Nedokázal jsem se odvrátit. Bez mrknutí na mě koukal, a vypadalo to, že madam Pomfreyová si nevšimla, že je jejich hrdina konečně vzhůru. Natáhla se pro nějaký lektvar, zakryla mi na něj výhled a tím konečně přerušila kontakt mezi mnou a Potterem. Když se napřímila a pomáhala mu lektvar vypít, byl zase jako v mdlobách bez jakýchkoli známek života.

Že by se mi to jen zdálo? Možná už blázním. Nejlepší bude, až se odsud co nejdříve dostanu. Upravil jsem si polštář pod hlavou a lehl si na lůžko. Byl jsem vyčerpaný a ta spousta lektvarů, co jsem v sobě měl mě určitě taky uspávala. Jenže, když jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou ty jeho smaragdové oči, jak se na mě dívají. Polekaně jsem oči zase otevřel. Otočil jsem hlavu a znovu se podíval, na vedlejší lůžko, ale to už bylo znovu zakryté závěsy. Raději jsem se tedy otočil na druhý bok, ale oči jsem znovu nezavřel.