Tenhle zápas musíme vyhrát za každou cenu. Pokud se to nepovede, nebudeme moct hrát o školní pohár proti Nebelvíru a vyhrát školní pohár!
Jsem nervózní. Jako vždy před zápasem, ale to vše schovám pod svou Malfoyovskou masku. Konečně si dokážu pořádně upevnit chrániče na rukou a na nohou, neboť ruce se mi tak třásly, že jsem byl sotva schopný udržet ty zpropadený tkaničky mezi prsty. Naštěstí, nikdo si toho nevšiml, protože... Tu nikdo nebyl? To je zvláštní. Zápas za chvíli už začíná. Měli by se taky připravovat.
Vstanu a podívám se do další místnosti, kde bývá tabule s taktikou. Nic, nikde nikdo. Možná v umývárně? Ne ani tady nikdo není. Otočím se a chci se jít podívat ven, ale uslyším za sebou něčí dech. Než se stačím otočit nebo vykřiknout, oči a pusu mi zakryjí dvě velké ruce.
„Já to vím. Vím co jsi, vím kdo jsi. " Zašeptal mi do ucha povědomý hlas. Začal jsem sebou cukat a různě se kroutit, ale neznámý byl silnější. Pořád se smál, a přitom mi zacpal pusu i nos tak, že už jsem se nemohl nadechnout. Pomalu jsem se dusil a začal ztrácet vědomí, ale než jsem stihl doopravdy omdlít, stisk povolil. Padl jsem na kolena a snažil se znovu popadnout dech. Oči mi slzely a ruce se třásly. Co se to děje?
Po několika marných pokusech se uklidnit, jsem se alespoň neohrabaně postavil na nohy. Překvapením pro mě bylo zjištění, že už jsem nebyl na pozemcích Bradavic, ale stál jsem před branou Manoru, velkého sídla Malfoyů. Vznešeně se přede mnou tyčil a doslova z něj čišela nenávist a příslib utrpení. Věděl jsem, že uvnitř na mě čeká něco hrozného, něco, s čím se rozhodně nechci setkat. Moje nohy se však samy rozešly skrz majestátní bránu až do přijímací síně ve středu Manoru. Nade mnou vysel křišťálový lustr a přede mnou seděla rozmazaná postava v křeslu, za níž výhružně plápolal oheň. Postava se postavila. Její obrysy se zaostřily a já konečně rozpoznal zuřící obličej mého otce. Zdál se být ještě vyšší než obvykle a shlížel na mě šedýma očima.
„Jak se opovažuješ takhle zostudit jméno Malfoy?! Od malička jsem tě učil, jak se chovat, ale ty jsi stejně porušil všechna pravidla. Ty už nadále mým synem nezůstaneš, neboť buznu ve své rodině trpět nebudu! " Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn v síni. S každým jeho slovem jsem se jakoby zmenšoval a bortil. Jak se to dozvěděl? Přece se to k němu nemohlo dostat... To on! Ten na tom hřišti! Přece říkal, že to ví...
„ Ne, rozhodně to trpět nebudu. Ale vydědit tě taky nemohu, to by akorát vyvolalo otázky. Nejlepší bude... " Udělal krok ke mě a v očích se mu zaleskl odlesk šílenství a nenávisti. Pokusil jsem se udělat krok vzad, ale mé nohy mě neposlouchaly.
„ ...tě zabít." Vytáhl svou hůlku a její špičku namířil na mě. „Avada ke.."
Z plic se mi vydral vyděšený výkřik a tělo se vyšvihl do sedu. Už jsem nebyl v rozlehlé a děsivé síni v Manoru. Byl jsem v posteli v Bradavicích. A můj otec rozhodně netuší, že mám větší zájem o chlapce, než o děvčata. A taky to tak zůstane. Ano. S tím neznámým budu muset skoncovat, jinak to dopadne stejně jako v tom snu.
Rozhlédl jsem se po ložnici. Za oknem byla tma a odhadoval jsem že bude něco kolem druhé hodiny ranní. Všichni, kteří se mnou byli na pokoji si spokojeně chrápali v posteli a mě si nevšímali. Dobře, že tak. Srovnal jsem si peřinu, ve které jsem byl díky svému nočnímu házení zamotaný a znovu ulehl. Jenže pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou zuřící obličej Luciuse a jeho hůlku připravenou mě zabít.
_____
Ráno jsem sotva vstal. Usnout se mi podařilo až někdy k úsvitu, a i tak to nebyl klidný spánek. Pořád jsem měl pocit, že každou chvíli na okno zaťuká zobák naší rodinné sovy a přinese dopis, že se mám okamžitě dostavit na sídlo, abych vše vysvětlil. Nic takového se naštěstí nestalo.
ČTEŠ
Do you want to be my (boy)friend? /Drarry
Genç KurguHarry Potter. Hvězda kouzelnické světa a chlapec který přežil. Ve čtvrtém ročníku vyhrál v turnaji tří kouzelnických škol, ale všichni ho poté mají za lháře. Aby toho nebylo málo, náš hrdina se zamiluje do svého úhlavního nepřítele Draca Malfoye. Do...