Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

25) Dobby

„Dost, už dost. Dost.." mumlal jsem stále dokola a vzlykal. Cítil jsem, jak se mě tělo třese, ale nezáleželo mi na tom. Chtěl jsem jen, aby to přestalo.

„Harry? Co se to děje?" Ozvalo se z chodby vedoucí z Velké síně. Otočil jsem se tím směrem.

„Hermiono. Pomoz mi, prosím." Viděl jsem, jak se nademnou sklání mí přátelé, ale stále jsem taky viděl mlhového Draca a všechny ty výjevy, co mi do hlavy cpal Přízrak. Už jsem jen cítím, jake zvedají dva páry rukou a někam mě táhnou.

Jednou mě necháš, abych se tě zmocnil a tím tak dostal Draca. Nedokážeš odolávat navždy.

_____

„Rone, takhle to už dál nejde. Přeci ho v tom nemůžeme nechat." Hermiona přecházela z jednoho místa na druhé. Nervozitou si mnula ruce a kousala se do rtu, z toho, jak usilovně se snažila přemýšlet. A přestože to byla nepochybně nejchytřejší čarodějka doby, stále nemohla přijít na způsob, jak by pomohla svému nejlepšímu příteli. Ten teď ležel na posteli s rudými závěsy zataženými tak, aby mu sluneční paprsky nesvítily do obličeje a nebudili ho tak ze spánku, který mu navodil lektvar Bezesný spánek.

Od začátku roku tušila, že se s Harrym něco děje, ale ten jí stále přesvědčoval, že je vše v naprostém pořádku. A ona bohužel udělala tu chybu a rozhodla se nemíchat se do toho. Věřila, že se jim Harry sám svěří, až se na to bude cítit, ale to netušila, že už to zajde tak daleko. Že se zamiloval do Draca Malfoye byl nepochybně šok. Věděla, že se Harrymu ve čtvrťáku líbil Cedric, a nevadilo jí, že je její kamarád gay. Buďme ale upřímní, své prvotní zmatené emoce hodně krotila už jen kvůli Ronovi, který z toho jako vždy chvíli vyšiloval. Ale oba se s tím stačili smířit a dokonce Harryho podporovat.

Ale Draco Malfoy... To už bylo něco jiného. Nejenže to byl jejich úhlavní nepřítel, ale bůh ví, co Malfoy udělá, jestli se o Harryho citech dozví? Poví to svému otci a ten zas Voldemortovi? A může snad pán Zlá nějak za to, co se s Harrym děje?

Po tom, co ho s Ronem našli v jedné z chodeb, jak se celý třese a po tvářích mu tečou slzy, dovedly ho všemi různými zkratkami a tajnými chodbami do Nebelvírské věže, tak aby je vidělo co nejméně zvědavých očí. Harry jim ještě stačil říct, co ho tak rozrušili Hermiona neměla dobrý pocit z toho, že Harrymu straší v hlavě nějaký přízrak. Mohl to být nějaký druh černé magie. Nebo hůř Harry se z toho všeho, co se děje kolem Voldemorta mohl pomátnout.

Ne Hermiono. Takhle nemůžeš přemýšlet... Je to tvůj kamarád musíš na něco přijít.

Jenže jak? Jedná z možností byla určitě knihovna, ale Hermiono bylo jasné, že pokud by v nějaké knížce byla odpověď na všechny jejich otázky, kniha bude určitě v oddělení s omezeným přístupem. A tam se jen tak nedostanou, přestože se jim to už jednou povedlo. Tehdy ale věděli, jakou knížku přesně hledají a potvrzení jim dal trouba Lockhart. Druhá možnost, která Hermiono napadla, byla dojít za Brumbálem. Byl to přeci jeden z nejmocnějších kouzelníků v dějinách, ale Harry o téhle možnosti nechtěl slyšet. Stále dokola opakoval, že se mu Brumbal poslední dobou vyhýbá a že ho nechce obtěžovat. A ať už ho přesvědčovala jak chtěla, nedal si říct.

„Já vím Hermiono. Je jistý, že v tomhle má prsty Ty víš kdo. A pomocník bude určitě Malfoy. Proč by jinak Harry tvrdil, že ho tak hrozně miluje? To přeci nedává smysl."

„Nevím Rone. Nevím co si počít. Nejlepším řešením by bylo říct všechno Brumbálovi, ale Harry o téhle možnosti nechce ani slyšet." Hermiona se konečně zastavila a posadila se na jednu z postelí, co byla v ložnici. Bylo štěstí, že všichni jejich spolužáci byli ještě ve společenské místnosti, kde si dodelavali eseje, nebo hráli Řachavého Petra.

„Musíme si s ním prostě promluvit. A pokud to nezabere půjdeme za Brumbálem. Ať se to Harrymu líbí nebo ne." S těmito slovy se podívala na svého spícího přítele a sama sobě si v duchu slíbila, že mu pomůže. Ať to bude stát cokoli.

_____

Když jsem se probudil, byla všude tma a okolo bylo slyšet jen oddechování mých spolubydlících. Chtěl jsem se posadit, ale zabránila mi v tom bolest hlavy. Brnělo mě celé tělo a v uších mi zněl vzdálený šepot. Nerozuměl jsem mu, ale raději jsem se o to ani nesnažil.

„Ležte klidně pane. Já se o vás postarám." Ozvalo se že tmy zřetelně a podle hlasu jsem poznal, že to je můj oblíbený skřítek.

„Dobby. Co tu děláš?" Pronesl jsem chraplavě.

„Dobby slyšel od pana Rona a slečny Grangerové, že vám není dobře. Dobby se proto rozhodl, že by mohl pana Pottera navštívit. A mám pro vás jistou informaci, ale Dobby neví, jestli by to bylo pro pana Pottera dobré." Dobby svěsil své dlouhé uši a skrčil se. Klečel teď u mě posteli a svýma vypoulenýma očima na mě hleděl.

„Jen to vyklop Dobby." Povzdechl jsem si. Stále mi hučelo v uších a možnost, že bych se mohl soustředit na Dobbyho hlas, jen abych to mohl ignorovat, byla lákavá.

„Pane. Dobby stále sledoval Draca Malfoye, jak si pan Harry přál..." Celé mé tělo se napjalo. Hučení přestalo, ale brnění těla se snad ještě zhoršilo. Ano, Harry ho před časem pověřil, aby dával pozor na vše, co mladý blonďák dělá, ale to bylo ještě v době, kdy ho pronásledoval a vyhrožoval mu. Úplně zapomněl, že by měl Dobbymu říct, že už nikoho sledovat nemusí.

„... Pan Draco pověděl svým přátelům o nějakém Neznámém, pane." Vydechl Dobby.

Celé tělo mi rázem ztuhlo. Pokusil jsem se nějak zahnat ten pocit, šepot, brnění končetin. Nějak se bránit. Ale neměl jsem na to dost sil. Stále jsem byl vyčerpaný z toho incidentu z chodby.

V uších mi zapraskalo a já ztratil cit i vládu nad tělem.

~AA