Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

10) Jen můj a nikoho jiného

„Dobře. Nebudu se smát. O čem jsi chtěl mluvit?"

„Tak nějak o všem. Taky o tom, co se stalo." Dostal jsem ze sebe.

„Dobře. Tak se na to alespoň posadíme. Počkej dovedu tě tam."
_____

Dovedl jsem ho k jedné z lavic a pomalu ho nasměroval na židli, aby se posadil. Sám jsem si sedl na stůl před Dracovu židli a neviditelný plášť jsem položil vedle sebe. Draco si mezitím nervózně kousal ret a při každém sebemenším zvuku sebou jemně trhl.

Přišlo mi to hrozně roztomilé... A navíc, tohle je snad poprvé, kdy jsme spolu v jedné místnosti a on se mě nesnaží zabít. Je to jak splněný sen!

„Hmm, tak... Emm..." Snažil se Draco ze sebe něco dostat, ale bylo na něm vidět, že je opravdu nervózní. Trošku mi ho bylo líto, ale nemohl jsem mu dovolit sundat si tu šálu. Kdyby zjistil, kdo jsem, už by se mnou vícekrát nepromluvil. Musím mu dát čas. Musí mě poznat takového, jaký jsem doopravdy. A já může jen doufat, že to vyjde.

„Uvolni se Draco." Chtěl jsem ho uklidnit, a tak jsem ho chytil za paži a jemně stiskl. Projela mnou vlna zklamání, když sebou znovu polekaně ucukl a mou ruku tak ze sebe setřásl. Namáhavě jsem polkl a snažil se zahnat tu hroznou bolest v hrudníku. Chápu, že je to pro něj zvláštní a určitě i trochu děsivý, ale nemohl jsem zabránit té bodavé bolesti útočící na mé srdce.

„Jestli to pro tebe bude lepší, můžu si klidně sednout dál..." Seskočil jsem z lavice a chtěl jsem si sednou na židli přes uličku, ale Dracova ruka mě zarazila.
Překvapeně jsem se na něj podíval a čekal na jeho vysvětlení.

„Omlouvám se. To jen... Nesnáším, když nevidím a jsem na všechno citlivější. A když budeš dál, bude to ještě horší..." Dostal ze sebe a při tom mi zoufale svíral nadloktí.

Musel jsem se pousmát. Chtěl mě u sebe. Sice ne kvůli tomu, že mě má rád nebo, že by se mě chtěl nějak dotýkat, ale i to stačilo. Znovu jsem se posadil na desku stolu před Dracem. Jeho tváře byly narůžovělé a jeho rty byly trochu nateklé z toho, jak si do nich pořád nervózně kousal. Přímo vybízeli k tomu, abych je políbil, abych překonal tu malou vzdálenost mezi námi a konečně ochutnal ty lahodně vypadající rty Draca Malfoye. Toužebně jsem přejel jazykem po těch svých a snažil se zkrotit svou touhu.

„Víš, mám pocit, že mi je tvůj hlas povědomí... Ale nejsem si jistý. Bavíme se spolu?" Zeptal se najednou. Jeho hlas zněl jistěji. Hlavu mě lehce natočenou na stranu a trochu připomínal roztomilé štěně.

„Nenazval bych to tak. Na chodbě se potkáme, ale nebavíme se spolu." S potěšením jsem sledoval, jak se snaží přemýšlet a vybavit si, zda mě zná. Zanedlouho to však vzdal, a mě se ulevilo, že si můj hlas nespojil s hlasem Harryho Pottera, a tak mě neodhalil.

„Tohle bude znít opravdu zvláštně... Ale nemohl bych si tě... Osahat? Teda... Nemyslel jsem... No, to... Já jen, jako obličej, hlavu... A... A..." začal hrozně koktat a já se nemohl ubránit úsměvu. Jestli může? Ne, on musí. Představa, že se mě bude dotýkat, i přes to, že jen na obličeji, byla neodolatelná.

„Problém s tím nemám." Ještě jsem si sundal brýle a neslyšně je položil vedle sebe. Přeci mu nechci nic ulehčovat. Trošku jsem se sehnul, aby na mne Draco dosáhl. Jeho ruce jsem vzal do svých a navedl je ke svému obličeji. Když se jeho konečky prstů dotkly mé tváře, slastně jsem přizavřel oční víčka.

Bylo to úžasně příjemný, jak nejdřív přejel prsty po mé čelisti až k bradě. Musel jsem se přemáhat, abych slastně nevzdychl, když palci pohladil mé tváře a potom je přesunul výš k obočí. Největší zkouškou pro moje sebeovládání bylo, když svými prsty prohrábl mé vlasy.