Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

40) Šance na přežití jsou mizivé.

Vzduch v učebně byl prosycený všelijakými výpary z vonných tyčinek, co byli v učebně zapálené a studenti pomocí dýmu, co z nich stoupal, měli číst věci budoucí. Stačilo deset minut strávených v místnosti a hlava už mě bolela a podle zastřených očí spolužáků na tom nikdo nebyl lépe.

Protřel jsem si oči, které mě už z toho civění pálily a slzely. Otočil jsem se k Ronovi, abych alespoň konverzací o famfrpálu zabil čas, ale ten už rozvalený ve své lenošce podřimoval. Podrážděně jsem si povzdechl. Tohle zase bude hodina.

Mohla by být mnohem zajímavějším Harry. Zavrněl Přízrak v mém nitru a mě stálo veškeré úsilí, abych potlačil překvapené vyjeknutí. Byla to už doba, co se mnou takhle mluvil. Většinou mi jen podsouval své myšlenky a touhy. Teď mě zval k sobě. Kdyby se mě kdokoli zeptal, jak jsem to dokázal určit, nedokázal bych odpovědět. Prostě jsem to cítil. A i já sám už jsem si dlouho chtěl s Přízrakem promluvit.

Opřel jsem se pohodlně o opěradlo a naposledy zkontroloval, jestli profesorka, stejně jako Ron, podřimuje ve svém křesle u krbu, obalená svými pestrobarevnými šálami. Zavřel jsem oči a poddal se únavě a volání Přízraka. Tlak v hlavě, způsobený dusným vzduchem v místnosti, povolil, když jsem se propadl do mlhového vědomí, kde jsem naposledy mluvil s Přízrakem.

Přestože jsem stále cítil, jak sedím na červené lenošce v učebně, měl jsem tady své mlhové tělo. A hned naproti stála postava z dýmu. Tentokrát neměl mou ani Dracovu podobu. Byl to jen shluk vířícího kouře a dýmu, obrysem podobající se člověku a tam, kde by byl obličej svítili dvě zelené, jak reflektory zářící, oči.

Podezřívavě jsem si ho prohlédl. Nebyl jsem si jistý, jestli náhodou zase nezamýšlí začít jednat tak, aby si přivlastnil, co chce, a přitom ubližoval lidem okolo.

Přivlastnil, co nám patří. A nebyl jsem to jen já. Kdyby si po tom sám netoužil, nikdy by se to nestalo. Jeho slova jsem ignoroval a fakt, že bude znát každou mou myšlenku. Kdybych si zase vzpomněl, jak zoufalý Draco byl...

Nechci ho zase vidět nešťastného ani zlomeného. Probodl jsem ho varovným pohledem. Rozhodně jsem nehodlal připustit, aby se Přízrak znovu zmocnil mého těla a jednal na vlastní pěst.

Ale on může být šťastný jen s námi. Je náš. Oponoval mi.

Chceš přeci, aby to on měl stejně, ne? A toho dosáhneme jen tak, že se do mě zamiluje. Začal jsem přecházet z místa na místo. Stále ve mně hlodal strach, že Draco se mnou už nebude chtít mít nic společného.

Do nás. Zavrčel nazpátek Přízrak. Přestože v této podobě neměl ústa, přísahal bych, že jsem na jeho tváři spatřil úšklebek.

Jsme jeden Harry Pottere. Nad tím jsem protočil očima. Nerad jsem se takhle kompletoval s Přízrakem. Nepřestával jsem nervózně přešlapovat. Dracova nelibost ke mně nebyla jediným problémem, co mě trápil.

I kdyby se do nás Draco zamiloval, stejně nebudeme mít klid. Nikdo to nebude schvalovat a už vůbec ne Lucius Malfoy. Ten udělá cokoli, aby to využil pro Voldemortovi plány. Povzdechl jsem si utrápeně a promnul si oči. Nedokážu si představit, jak by to vlastně mohlo mezi námi fungovat, i kdyby nám v cestě nestál Lucius Malfoy, Voldemort a vlastně celý svět. Ale na druhou stranu si taky nedokážu představit život bez něj.

S Voldemortem si poradíme.

Voldemortem je nejsilnější kouzelník této doby. Možná dokonce mocnější než Brumbál. V černé magii je zběhlý, a už to v podstatě ani není člověk. Nejednou se dokázal smrti vyhnout. A je skoro jisté, že proti němu nemám šanci.