Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

19) Není úniku

Jsem obklopen skoro až hmatatelnou tmou. Nemůžu se pohnout, jen slepý sedět a naslouchat frekvenci svého srdce. Ozve se vrznutí. Pak další a další. Tep srdce se mi zrychluje a čím je rychlejší, tím rychleji se ozývá i vrzání a teď už dokonce i klapot něčích podrážek. Konečně se mi povede se pohnout, a tak se postavím na nohy a udělám jeden krok do strany. Všechen zvuk náhle ustal a já jsem konečně něco viděl. Skláněl se nade mnou jeho stín. Pokusil jsem se od něj dostat co nejdál, ale už bylo pozdě.  Stín mě pevně držel za ruce a nějak se mu podařilo znehybnit i moje nohy. Neměl tvář, oči, jen ze stínu udělané tělo. A i přes to se místností ozýval jeho vítězoslavný smích.

Začal jsem s sebou všemožně škubat a házet, abych se dostal z toho sevření. Nic to s ním neudělalo, jen se začal ještě víc smát, až mě z toho mrazilo. A pak bylo znovu náhle ticho. 

Už jsem nebyl uvězněn v té husté tmě. Byl jsem v komnatě s jednou postelí, oknem, stolkem a židlí. Žádné jiné věci, ani dveře. Místnost byla osvětlená světlem, které sem pronikalo oknem. 

Pohledem jsem zkontroloval celou místnost i všechna temná místa v ní, zda tu jsem opravdu sám. Nikde nikdo nebyl, ale i přes to jsem nebyl nijak klidný. Jak se mám odtud dostat pryč? Nejsou tu přeci dveře a okno má na sobě mříže.

Není úniku.

„Kdo jsem?" Ozval se hlas, o kterém jsem s jistotou věděl, že patří stínu. Nedokázal jsem určit, kde vlastně je, neboť jeho hlas se ozýval odevšad.

Jak jsem měl ksakru vědět, kdo to je? Nemá obličej, nemá tvar a ani mi nic neřekl...

„Kdo jsem?"

„N- nevím."

„Kdo jsem?!" Zvýšil hlas.

„Nevím." Odpověděl jsem už hlasitěji.

„Kdo jsem! Kdo jsem! Kdo jsem! Kdo jsem! Kdo jsem?" Jeho hlas už byl tak hlasitý, že mi z toho třeštila hlava. A opakoval to pořád dokola. Kdo jsem. Kdo jsem. Kdo jsem.

„Já nevím! Dej mi pokoj. Už dost. Dost!" Začal jsem křičet taky a oháněl jsem se kolem sebe rukama, abych ten stín zapudil. Aby se konečně přestal ptát.

_____

„Dost... Už dost..." Proč mě nemůže nechat napokoji?

„Draco. Draco!" Už toho mám vážně dost! Rukou jsem švihl směrem, odkud se ozýval onen hlas. Doopravdy jsem vlastně nečekal, že bych mohl do něčeho praštit. Proto mě velice překvapilo, když se moje ruka střetla s pevnou překážkou, po níž následoval něčí výkřik a nadávky.

Ztěžka jsem odlepil víčka očí od sebe a nad sebou spatřil běsnícího Blaise.

„Co to do tebe vjelo?!" Obořil se na mě a ruku si tiskl k tváři, do které jsem ho očividně udeřil,a která začala nabírat červený odstín. Jenže já byl ještě celý rozespalý, rozlámaný a zmatený z celé dnešní noci, že jsem se nezmohl na jediné slovo. Blaise pokroutil hlavou a s brašnou přes rameny odešel z ložnice. Ještě chvíli jsem zíral na dveře, kterými můj kamarád právě odešel, než jsem se vzpamatoval natolik, abych vstal a pomalu se začal připravovat na vyučování. 

V žaludku mi hlasitě zakručelo. Přestože na jídlo nemám vůbec chuť žaludek se mi svíral hlady. V tom mi došlo, že je v místnosti nějaké podivné ticho. Rozhlédnu se a ta prázdnota mě až udeří do očí. Kde je Crabe a Goyle? Vždyť normálně vstávají, až když zbývá jen dvacet minut do konce snídaně a jejich chrápání mě vždy ještě vyprovází, když odcházím. Kouknu se na své stříbrné hodinky, které jsem dostal ke třináctým narozeninám od otce, teď se mi ale při myšlence na něj zhoupl už tak dost stáhlý žaludek, a které teď ukazovaly sedm hodin a čtyřicet osm minut.

Ne! Už zase jdu pozdě! To nejspíš budu muset vynechat snídani. Mé kručení v žaludku mě ale ujistilo o tom, že dneska bych bez snídaně  do oběda určitě nevydržel. Což zamená jen jedno. Rychlí běh do jídelny, něco si tam rychle sbalit a nenápadně se nasnídat na hodině profesora Binse. 

Rychle jsem na sebe hodil všechno oblečení a triskem vyrazil z chlapeckých ložnic.

_____

Těžce se mi dýchalo a několikrát jsem málem zakopl a nohy se mi třásly vyčerpáním. Takhle rychle jsem snad schody ještě nevyběhl. Zbývali mi už jen dvě chodby a už budu ve Velké síni. Upravil jsem si brašnu na rameni a rychlím krokem se znovu vydal ke svému cíli. Neušel jsem ani deset kroků a najednou mě neviditelná síla zatáhla do jedné z opuštěných chodeb za závěsem. Útočníka jsem neviděl, protože byl za mými zády a pevně mě držel, abych se náhodou nemohl otočit. Ještě jsem zaslechl tichý šepot zaklínadla a hned na to jsem neviděl. Bylo to jako v tom snu. Všude samá tma a tělo mi ochromoval pocit naprosté bezmoci. Bylo mi jasné, kdo je oním útočníkem, co mě právě zatáhl do téhle chodby a následně i oslepil.

„ Draco... Jsem opravdu rád, že jsi neporušil žádné z mých pravidel." Začal.

Nervózně jsem polkl a pozorně poslouchal, odkud se ozývá hlas neznámého. Neznámý mě už totiž nedržel a jediná možnost, jak zjistit kde právě je, je poslouchat odkud se ozývá jeho hlas. Pravou rukou jsem sáhl do hábitu pro hůlku a namířil ji před sebe doufajíc, že právě tam neznámý stojí, a třeba by se mi mohlo ho nějakým kouzlem omráčit. Vpravo od sebe jsem zaslechl zašustění hábitu. Vytasil jsem svou hůlku a vypálil tím směrem roj jisker.

Místo bolestného skučení jsem ale zaslechl, jak se neznámý směje.

„ Chceš si hrát Draco? Rád ti vyhovím."Jeho hlas mě přimrazil k místu, kde jsem stál. Slepý a uboze bezbranný. Bylo mi jasné, že z tohohle se už bez následku nedostanu.

~AA