Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

41) Svatyni mučedníka

Potter mě stále držel v náručí a řehtal se na celé kolo. Byl jsem natolik šokovaný, že jsem se nezmohl na sebemenší odpor. Salazar ví, že by mi to stejně k ničemu nebylo. Lehce jsem zavrávoral, když mě konečně postavil a rychle jsem se vzdálil z jeho dosahu.

„Jsou všichni Nebelvírští takový burani?" Mrmlal jsem, když jsem se konečně dostal do bezpečné vzdálenosti od Pottera. Upravil jsem si pomačkanou košili a koutkem oka stále sledoval, jestli se ten brejlatec už uklidnil.

„Jen se dokážeme radovat a nebojíme se nechat to na sobě znát." Odpověděl s úsměvem od ucha k uchu a oči mu nadšením svítily jasně zelenou.

„Takže ano." Odvrátil jsem od něj pohled a z hlavy vyhnal myšlenku, že tahle Potterova dětská radost je vlastně roztomilá.

„Alespoň nejsme zasmušilí, nabručení a nafoukaní jako vy Zmijozelové!" Posmíval se, nad čímž jsem jen protočil očima. Lepší být chladný Zmijozel, než natvrdlý Nebelvír, zašlebil jsem se pro sebe, ale raději jsem zůstal zticha.

Lehkým krokem jsem se rozešel k nejbližší figuríně. Tedy spíš k tomu, co z ní zbylo. Jediná část, která z ní zbyla jakžtakž celá byla hlava. Ta však na sobě nesla několik škrábanců a nahoře na temeni byla prasklá. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co by se stalo, kdyby proti Potterovi stáli lidé, a ne figuríny ze dřeva a kovu. Grangerová měla pravdu, když říkala, že bychom na něj měli dohlížet. Nevíme, jak s ní on nebo Přízrak naloží. Ať si každý myslí, jak chce, že jejich chlapec-který-přežil svatoušek, ale já o tom vím své. A od doby, kdy s ním je Přízrak...

„Zkusím to znovu!" Ozval se z nenadání Potter a už už vytahoval hůlku. Komnata jako by jen na tyhle slova čekala a v místnosti se objevili nové figuríny. Ty staré se stále povalovaly na podlaze.

„Cože?!" Otočil jsem se k němu tak prudce, až mi křuplo za krkem. Rukou jsem si bolavé místo třel a při tom nevěřícně zíral na Pottera.

„Vždyť jsi právě vyhodil do povětří celou komnatu! Chceš si snad rovnou na hlavu shodit celý hrad?" Nechápal jsem jeho jednání. Copak už mu přeskočilo? Nemůže si s tou mocí jen tak zahrávat. Grangerová mě varovala...

„Už tady trénuju, Merlin ví jak dlouho a tohle je první úspěch. Musím se to naučit ovládat." Vysvětloval nadšeně. Pohledem přeskakovat z jedné figuríny na druhou, jako by zvažoval, kterou pošle k zemi jako první.

„Nevím, jestli to je dobrý nápad. Co když nad tím ztratíš kontrolu? Není radno si zahrávat s neznámou magií... Navíc, když je takhle silná." Rozhodil jsem rukama a ukázal na všechny ty třísky na zemi. Stoupl jsem si před jeho hůlku a vzpurně se mu zadíval do očí. Nebelvír se nad mou reakcí jen zmateně mračil.

„Copak ty nechceš porazit Voldemorta? Já myslel, co ti udělal Lucius..."

„Tohle na mě nezkoušej Pottere! Pána zla jsem chtěl zničit už dávno před tím. Tak na mě nevytahuj tyhle nesmysli." Přerušil jsem ho vztekle. Copak nikdy nepřemýšlí nad důsledky svých činů? A roztomilost je ta tam. Zase mě doběhla Potterova zabedněnost a připomněla mi proč mě tak rozčiluje.

„Dřív to tak rozhodně nevypadalo." Odfrkl si černovlásek s obočím rozhořčením semknuté. To se však nemohlo rovnat vzteku, který jsem cítil já.

„Neměl jsem na výběr. Nevíš, jaké to je mít za otce smrtijdského šílence."

„Ne to tedy nevím. Ani nevím, jaké to je, nějakého otce vůbec mít."

„No ano! Chudáček Pottříček. Roňme pro něj slzičky. On je totiž jediný, čí život není dokonalý! Pojďme mu vystavět svatyni mučedníka!" To už jsem na toho zabedněnce křičel. Prstem jsem mu při tom bodal do hrudníku, až musel o několik kroků odstoupit. Vztek mi rozechvíval tělo a já musel tisknou čelisti k sobě, abych si udržel alespoň ten zbyteček sebekontroly, co jsem měl. Co má co mluvit o věcech, kterým nerozumí?