Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

7) Přihořívá

Do ložnice jsem vtrhl rychlostí baziliška utíkajícím před kohoutím kokrháním. Nejen kvůli tomu, abych utekl všem zvědavým a nežádoucím pohledům ve Zmijozelské společenské místnosti, ale také proto, že už jsem se nemohl dočkat, až konečně budu moct dát neznámému mé tři otázky, které jsme vymysleli společně s Blaisem a Pansy na večeři.

Dalo opravdu hodně práce vymyslet takové otázky. Musím je totiž podat tak, aby osoba s druhým deníkem neměla důvod neodpovídat, ale abychom jsme se i o něm něco dozvěděli. Taky jsme si museli dávat pozor na ostatní studenty v síni, aby nás nikdo nemohl zaslechnout.

Přestože svým kamarádům v tomto ohledu věřím, rozhodl jsem se jim neukazovat to, co si s neznámým píšeme, ale raději jsem to jen převyprávěl. Nechci, aby někdo zahlédl můj deník a začal se o něj zajímat. Ale upřímně si taky chci některé věci z naší konverzace nechat pro sebe. Například to, jak po mě neznámý chce, abychom si psali, alespoň měsíc. Proč? No, Pansy by se rozplývala nad tím, jak moc romantické a roztomilé to je, a že bych mu měl dát šanci, hned s ním skočit do postele a bla bla bla. A Blaise by si zase ze mě dělal srandu. Ne děkuji pěkně, ani na jeden z jejich výstupů nemám čas ani náladu.

Nedočkavě začnu přehrabávat šuplík od svého nočního stolku, abych zjistil zda mi už něco napsal. Polila mě vlna zklamání, když jsem zjistil, že žádný nový text v deníku není. Je teprv za pět minut osm Draco! Nehroť to tak! Ale já svou nedočkavost nemohl zmírnit. Opravdu jsem se těšil na to, co od neznámého zjistím.

Mám mu napsat první? Nebo počkat, až se sám ozve? Mám dělat nedostupného? Proboha Draco, vždy ty jsi nedostupný!

Z myšlenek mě vyrušilo pronikavé zavrzaní dveří. Prudce jsem se ohlédl, ale nikdo tam nestál. Vstal jsem tedy a šel se podívat, jestli někdo nestojí na chodbě. Nikde nikdo. Nejspíš jsem jen špatně zavřel dveře. Svou chybu jsem okamžitě napravil, dveře zavřel a pro jistotu je ještě zabezpečil kouzlem proti vyrušování.

Vrátím se k posteli a znovu uchopím deník do rukou. Dech se mi zadrhne, když se konečně oběví neupravené písmo neznámého.

Ahoj, tak konečně jsem volný.

Rychle nahmatám brk s inkoustem a napíšu mu odpověď.

To byl ten trest tak hrozný?

Ještě horší...

Ou... To jsi musel opisovat celý školní řád?

Něco takového.

S tím školním řádem jsem si dělal srandu. A co myslel tím, něco takového? Vždyť učitele málokdy dávají něco k přepisování a v Bradavicích stejně není nic jiného, co by se dalo přepisovat, než je školní řád. Nepočítaje ty nové nařízení od Umbridgeové.

Už víš, na jaké tři otázky se mě chceš zeptat?

Jo. Dal jsem si záležet... Tak snad mi odpovíš.

Pokusím se.

Tak první otázky je... Z jakého ročníku jsi?

Pátý. Stejně jako ty.

Uf. Trošičku se mi ulevilo, že není mladší. Osobně bych chtěl staršího partnera... Ne že bych s ním chtěl něco mít... Ale přesto. Kdyby mi psal někdo mladší, připadal bych si divněji než je tomu teď.