Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

30) Úplná posedlost

Kde je? Přijde ještě vůbec? Nestalo se mu něco?  Nervózně jsem si žmoulal rukáv svetru, který na mě madam Pomfreyová skoro násilím natáhla, když jsem se před necelou hodinou začal třást kvůli zimnici. Nejdřív jsem si toho ani nevšiml, ale když jsem měl vypít další lektvar na uklidnění, lahvička mi málem vypadla z rukou. Ne že by mi vadilo, kdyby se rozbila. Tenhle lektvar do mě teď poslední dobou lijou skoro pořád, protože jim přijdu příliš "roztěkaný a v napětí". Ale já vím, že to jsou jen hloupé výmluvy a je za tím něco jiného. Bojí se, že bych zase mohl jít za Dracem. Vůbec ničemu nerozumí. Já mu přece nikdy nechtěl ublížit! 

Přestože musím pít lektvary, které mě oslabují a jsem po nich hodně unavený, alespoň už nejsem připevněný k lůžku. Každou chvíli mě sice chodí kontrolovat madam Pomfreyová, ale to je na tom to nejméně hrozné.

Už od rána jsem napjatej. Doufal jsem, že sem Draco zase přijde a já mu budu moct vysvětlit, co se to vlastně děje. Ale od toho včerejšího incidentu jsem ho neviděl. V hrudi mě bolestivě bodalo a očima jsem každých deset minut zabloudil ke dveřím ošetřovny, čekajíc, že jimi konečně projde blonďatý mladík.

Místo něho vešel do malé místnosti bradavický ředitel. Měl na sobě fialový kouzelnické plášť sahající až k zemi. Bílí plnovous měl svázán stříbrnou stužkou a v pomněnkových očích mu tančili veselé jiskřičky. Za všechna ta léta, co Brumbála znám, nemůžu stále pochopit, jak dokáže být ve všech těch chvílích stále optimistický a veselý.

„Dobré ráno Harry. Jak jsi se dnes vyspal?" Ředitel se posadil na židli vedle mého lůžka, kterou tam ráno nechala madam Pomfreyová, když můj stav kontrolovala nějakým diagnostickým kouzlem.

„Byl jsem pod vlivem bezesného spánku pane." Vyhl jsem se jeho otázce. Pravdou totiž bylo, že přestože jsem spal celou noc, necítil jsem se nijak odpočatý.

„Ach ano. Doufám ale, že chápeš, že to bylo nezbytné." Usmál se na mě už trochu smutněji. Měl jsem chuť ho do té stařecké tváře udeřit. Jak se může chovat tak starostlivě? Jak se může tvářit tak lítostivě? Jak, když to on ode mě drží Draca dál?

Rukama jsem pevně svíral přikrývku v dlaních, snažil se nedat na sobě ten vztek znát. Brumbál ode mě naštěstí žádnou odpověď neočekával, a tak pokračoval.

„Když jsem se včera snažil mladému  panu Malfoyovi vysvětlit, co se to mezi vámi děje, svěřil se mi, že to ty jsi dokázal vyléčit všechny ty jeho rány."

„Co všechno vám o tom řekl?"

„Jen, jak se probudil uprostřed noci a jeho rány pálili. Když se vzpamatoval, už měl ty jizvy. Nebo ono toho je snad víc?" Pomněnkovýma očima si mě prohlíželi skrz půlměsícové brýle. Přestože jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou, měl jsem tušení, že Brumbál tomu tak zcela nevěří. Ale neptal se. Pokud to Draco nikomu neřekl rozhodně jsem to nehodlal zmiňovat já, akorát by mě znovu chtěli znehybnit. Nehodlal jsem se o tyhle úžasné chvíle s nikým dělit. Nechtěl jsem se s nikým dělit o Draca. O jeho sladkou kůži a rty...

„A co bude s Malfoyem?" Zeptal jsem se s nenávistí v hlase. Tomu hajzlovi se málem podařilo zabít vlastního syna, nemohl jsem dopustit, aby z toho vyšel tak lehce a bez trestu.

„Nabídl jsem Dracovi ochranu, kterou naštěstí přijal, ale bohužel víc pro něj udělat nemůžeme. Lucius má vlivné prátele na vysokých postaveních, takže by se dokázal z případu lehce vyvléct."

Nic pro něj nemůžeme udělat? Ale vždyť málem zabil svého jediného syna!!  Vztekle jsem ještě více sevřel peřinu v dlaních. Otřásl jsem se zimou, která se stupňovala se vzrůstajícím hněvem. Ředitel si toho nejspíš všiml a chlácholivě mi položil ruku na koleno. Nepomohlo to.

„Neboj Harry. Až se nám podaří porazit Voldemorta, a já věřím, že se nám to podaří, Lucius se Azkabanu nevyhne. Což mě vlastně přivádí k dalšímu problému." Poprvé za dobu, co Bumbál přišel na ošetřovnu mu úsměv vystřídal velice unavený výraz. Teď opravdu vypadal na svých tři sta let. Kolik Brumbálovi vlastně je?

„Harry ta moc, ten Přízrak co v sobě máš je velice nebezpečný, ale mohl by být i užitečný, kdyby si se ho naučil ovládat. A myslím, že to se ti přesně včera povedlo."

„To bylo ale jen jednou pane. Normálně on ovládá mě. A já se nemám jak bránit."

„Co ti včera pomohlo, aby jsi ho přemohl?"

„Draco." Zamumlal jsem potichu a sklopil oči k zemi. Brumbál mě ale i přes to slyšel a k mému překvapení se usmál.

„Ach ano, láska. Nejmocnější magie. Ta kterou ti tvá matka zachránila život a ta, kterou Voldemort nikdy nepochopí."

„Nevím, zda to je láska. Spíš úplná posedlost." Vydechl jsem ztěžka. Jen pomyšlení na něj mě zase bolelo.

„Kdykoli jsem bez něj, nemám na nic náladu. Doslova mě jeho nepřítomnost bolí. I dýchat už je obtížné." Spustil jsem najednou. Musel jsem to ze sebe dostat. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika, a nedokázal jsem se zastavit. Tělo se mi zase začalo třást a já to už nedokázal ovládat.

„Ale on to nikdy nepochopí. Nikdy mi nedá šanci. Nikdy s ním nebudu moct být..." Teď už jsem doslova sípal. Hromadila se ve mně magie, ale nebyl jsem schopen ji vypustit. Začala mě nepříjemně pálit a bránila mi v dýchání. Brumbál na mě mluvil, ale slyšel jsem ho jen jako ozvěnu, a jeho slovům jsem nerozuměl. Dokázal jsem vnímat jen bolestivé vzpomínky na Dracovu nenávist. V uších mi zapraskalo. Rukama jsem se pevně chytil za hlavu, ve které mi začalo znovu bolestivě pulzovat. 

Už ne. Znovu už ne. Draco, já tě potř...

Před očima jsem měl černo. Od bolesti a zmatených myšlenek mě vysvobodil až rudý paprsek.

_____

Harryho přátele netrpělivě čekali před ošetřovnou. Právě se ho chystali navštívit, ale když tam konečně dorazili, Brumbál právě chlapce omráčil svým kouzlem. Madam Pomfeyová tam na ředitelovo zavolání přiběhla a vyhnala je ven, aby se jí tu nemotali. Stejně by černovlasému chlapci nemohli pomoct.

Zanedlouho je tam našel Brumbál a sklesle k nim přistoupil.

„Je mi líto. Harry už je zase mimo."

Hermioně do očí vhrkly slzy. Tak strašně moc se o Harryho bála. Trápilo jí, že mu nemůže pomoct, i když se snažila najít alespoň nějaké informace v knihovně. Poprvé v životě ji ale ani knížky neposkytli takové informace, které by teď potřebovala.

„Ale co se to s ním děje?" Zeptal se Ron a zároveň neohrabaně hladil Hermionu po zádech, aby ji alespoň trochu utěšil. S plačícími dívkami moc zkušeností neměl.

„Přesně nevím. Ale má to něco společného s mladým panem Malfoyem..."

„Co mu ten hajzl zase udělal?!" Vyštěkl Ron a skočil tak Brumbálovi do řeči. Svou neomalenost si uvědomil, až po Brumbalovým vyčítavým pohledu. S rudými tvářemi se omluvil a dál raději mlčel.

„Pan Malfoy Harrymu v zásadě nic neudělal, jde o to, že magie, která se v něm usídlila, si Draca nárokuje.” Pokusil se jim trochu situaci objasnit Brumbál. Bohužel ani on sám nevěděl, co za magii to přesně je, ani kde s v Harrym vzala.

„Co teda ale pro něj můžeme udělat pane profesore?” Zeptala se plačtivým hlasem Hermiona. Brumbál se nad její  dobrosrdečností musel pousmát.

„My ho můžeme jen povzbuzovat slečno Grangerová. Ale pan Malfoy... Myslím, že ten by dokázal Harrymu ulevit.” Ředitel se na dva zaražené Nebelvíru významně zahleděl. Když alespoň Hermiona přikývla na znamení, že jeho slova pochopila, naposledy jim věnoval svůj úsměv a s přáním hezkého zbytku dne odešel do své pracovny.

 
~AA