Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

31) Čičiny

Celý den jsem měl takový nepříjemný pocit v zátylku. Byl to ten pocit, který jasně říká, že vás někdo velice bedlivě sleduje, a vy jste z toho celí vynervovaní. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zjistil, že ty pohledy patří právě dvěma Nebelvírům. A ne ledajakým. Ale právě kamarádíčkům otravy Pottera.

Nebyl to jediný problém dne. Zmijozelští se nejspíš od svých smrtijedských tatíčků dozvěděli o tom, co se stalo u otce, a všelijak se snažili přistihnout mě v nějaké chodbě samotného. Měl jsem s tím už jisté zkušenosti, nebylo to poprvé, kdy se proti mně spolužáci spikli, a tak jsem se jim celý den úspěšně vyhýbal.

Takové štěstí jsem ale neměl v případě Nebelvírů. Trošku mě vyděsilo, když se najednou přede mnou zjevili jako dva stíny. To že jsme tu na sebe narazili rozhodně nebyla náhoda a to hned ze dvou důvodů. Nejen, že jsme teď ani neměli hodinu s Nebelvíry, tím pádem mě nemohli sledovat od učebny, ale touhle chodbou neprocházel skoro nikdo. Což byl taky důvod, proč jsem se tudy vydal já. 

Chodba byla prázdná a vracet se ke škodolibým Zmijozelům se mi nechtělo. Musel jsem tedy projít přes ně.

„O co vám jde čičiny?" Nehodlal jsem chodit kolem horkého kotlíku, ještě když bylo očividné, že se mě celý den snaží přistihnout někde samotného. Navíc jsem nemohl ty dva něčím neurazit, což se, jak jsem poznal díky Weasleyho rudým tváří, povedlo.

„Jak to myslíš Malfoyi?! My nejsme žádné čičiny!" Vyjel na mě zrzek nazpátek. Nad jeho reakcí, jsem se v duchu pousmál. Bylo tak lehké ho vytočit.

„Myslím to tak, že mě celý den pronásledujete. A čičiny jste. Nebo už si moudrý klobouk konečně uvědomil, že udělal chybu, a ty patříš do Mrzimoru?" Nasadil jsem svůj klasický Malfoyovský úšklebek a sledoval vzrůstající vztek ve Weasleyho tváři.

„Malfoyi já tě varuju! Ty jeden..."

„Rone! Nejsme tady proto, abychom se uráželi." Přerušila svého přítele Grangerová.

„Správně drž si ho na vodítku, šmejdko." Šklebil jsem se tentokrát na slečnu všechno-vím-všechno-znám. Bohužel její reakce nebyla tak uspokojivá, jako reakce Weasleyho. Sice jí trochu zrůžověly tváře, jinak ale dělala, že mou urážku neslyšela.

„Harrymu je zase zle." Vystřelila z ničeho.

„A co mně je po tom?" Odsekl jsem jí. Vzpomněl jsem si ale na všechny ty probděné noci, kdy jsem se snažil ignorovat jeho křik a sténání... Zatřásl jsem hlavou a všechny ty vzpomínky ukryl zase někam hluboko do mysli. 

„Brumbál ti musel vysvětlit, co to způsobuje a já... No myslela jsem si, že bys třeba za ním mohl občas zajít. Tvoje přítomnost by mu teď určitě pomohla." Pokračovala Nebelvírka a prosebně na mě koulela hnědé oči. Vypadala jako nakopnuté štěně a leckdo by se nad ní hned smiloval. Jenže k její smůle, já štěňata nemám rád.

„To nemyslíš vážně Grangerová. Já Potterovi chůvu dělat nebudu. Ani ho navštěvovat, ani nic dalšího." Už jsem se chystal kolem nich projít s úmyslem rychle zmizet, než nás někdo uvidí a roznesou se ještě drby o tom, že se kamarádíčkuju s Nebelvíry, což by mi rozhodně k mojí situaci nepomohlo.

„V tomhle stavu je ale kvůli tobě Malfoyi. Vzchop se sakra a udělej jednou taky něco pro někoho jiného, než jsi ty sám." Nebelvírka zcela změnila svou taktiku a místo prosebných očí se zase vrátila do své rozkazovačné nálady.

„Pleteš se, za to nemůžu já, za to si může sám. A teď mě nechte, mám lepší věci na práci, než jste vy dva."

„Zachránil tě před tvým otcem! A teď sám na to doplatil a trpí." Zakřičela na mě, když jsem kolem nich procházel.