Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

3) S láskou, Tvůj

„Draco... Vstávej." Drkalo mě něco do ramene. Když drkání nepřestávalo otráveně jsem otevřel oči, abych zjistil podnět mého probuzení. Při bližším prozkoumáním jsem zjistil, že to byla Blaisova ruka. Jen jsem ji od sebe odstrčil, naštvaně zamručel a převalil se na druhý bok.

„No mě to je jedno. To ty si nestihneš upravit své vlásky... Už teď na to máš jen deset minut."

„Hmm" odbil jsem ho zase. Počkat! Deset minut?

„Pro Merlina! Blaisi! To jsi mě nemohl vzbudit dřív?!" Vyhrabal jsem se z postele a začal pobíhat po pokoji jako zběsilý. Košile. Kde je sakra košile? Ha! Tady jsi mrcho!

„A čemu se zase směješ?" Vyjel jsem na něj, protože se smíchy málem svíjel až na zemi. Zatímco popadal dech, snažil jsem se navléct do kalhot a košile zároveň a k tomu si uvázat kravatu. Nakonec jsem stejně všechno musel udělat zvlášť, jinak bych se odtud nedostal ani za týden.

„Heh. Já. Haha. Fakt nechápu. Hehe. Že mi. Huhu. Na to vždycky skočíš. Hihi." Dostával že sebe během záchvatu smíchu zadýchaná Blaise. Unaveně a ještě rozespale jsem na něj zamžoural. O čem to sakra mluví?

Jako by mi to v hlavě secvaklo. Otočil jsem se na hodiny za mnou. Samozřejmě, sedm třicet dva. Takže máme ještě v klidu osmnáct minut do snídaně a dvacet do začátku první hodiny. Naštvaně jsem se otočil zády ke stále se smějícímu Blaisovi a šel si raději do koupelny vyčistit zuby a upravit vlasy. Stejně bych už nebyl schopný znovu usnout a řvát na Blaise, jaký je to kretén, by bylo taky zbytečný.

Když už jsem byl konečně se svým vzhledem spokojený, vyšel jsem z koupelny a zamířil si to, s Blaisem v patách, rovnou na snídani. Jak se dalo čekat, v tuto ranní hodinu tu ještě nikdo nebyl. Vzal jsem si jeden talíř s vajíčkem a přihodil si tam i dvě topinky. Za nedlouho si to do velké síně šinuli i další ospalí studenti a společně s nimi přilétli i sovy s ranní poštou. Vzhledem k tomu, že byla středa jsem žádnou poštu neočekával. Jaké pro mě bylo překvapení, když mi do klína spadl dopis.

Že by nějaký další večírek, který pořádá moje matka? Ale vždyť Vánoce už jsou za námi a v lednu nikdy nic nebylo...

Co mě ještě víc překvapilo, bylo až zjištění, že tento dopis není z Manoru. Byla na něm Bradavická známka, která se na dopisy dává, když jsou z Bradavic odeslány. To bude nejspíš nějaký vtip, neboť dopisy z Bradavic mi chodí jen na konci prázdnin se seznamem věcí, co potřebuju. Raději jsem tedy schoval dopis do kapsy s tím, že si ho přečtu až v ložnici, až si půjdu pro věci na hodinu. Nechal jsem ji tam, neboť jsem měl stejně tolik volného času, že jsem si mohl dovolit se zdržet cestou pro ní a navíc jsme měli hodinu lektvarů. Takže to nebude ani nijak zvlášť velká zacházka.

Nakonec jsem byl ale tak zvědavý, že jsem nechal nedojezený toust toustem a do ložnice se vydal hned. Měl jsem pocit, jakoby ten dopis vážil celou tunu, až tak mě tížil v kapse. A chodby byly snad ještě delší než jindy. Celou cestu jsem musel přemýšlet nad tím, co to jen může být za dopis a hlavně, od koho je. Že by snad další dopis od obdivovatelky? Ne to ne. To by tam bylo přikreslených milion srdíček a taky nějaká nechutné růžová obálka ve stylu Umbridgeové.

Při vzpomínce na tu nepříjemnou babu jsem se otřásl odporem.

Konečně jsem byl ve svém pokoji a mohl onen záhadný dopis vytáhnout. Vypadal úplně obyčejně. Zažloutlá obálka, pečeť z červeného vosku a vpravo nahoře naškrábané jméno černým inkoustem, Draco Malfoy. Nedočkavými prsty jsem dopis odpečetil a vytáhl obyčejný pergamen. Začetl jsem se do neúhledného škrabopisu.

Milý Draco,
ani nevím, jak bych měl začít se psaním tohoto dopisu. Nikdy jsem totiž žádný milostný dopis nepsal. Ano, čteš dobře, milostný. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vyklopím, že k tobě chovám nějaké hlubší city. Nemá smysl skrývat to, že jsem kluk, a doufám, že tě to nijak ani neurazí. Všechno tohle ti vlastně píšu z jediného důvodu. Už nejsem schopný to dál skrývat. Dělat, jako by se mé srdce nikdy nezrychlilo, kdykoli tě vidím na chodbě, či na obědě.
Už nedokážu jen tak nečinně sedět a z povzdálí tě pozorovat. Musím se o tebe nějak pokusit. A nejlepší to asi že začátku bude těmito anonymními dopisy. Kdyby jsem se hned podepsal, nejspíš bys začal okamžitě jančit. Chápu, že jsi teď nejspíš dost zmatený, a tak nebudu očekávat žádnou tvou odpověď. Ale při dalším dopisu ti pošlu něco, čím by jsi se mohl se mnou spojit, pokud by jsi chtěl. Pokud nebudeš mít zájem prosím, hned po dalším dopise mi to napiš, ať si nedělám falešné naděje.
S láskou, Tvůj.

Než jsem pochopil celý obsah dopisu, musel jsem si ho přečíst celý ještě pětkrát. Hlavně jsem věnoval pozornost té části, kdy sám vlastně přiznává že on je ON! Nervózně jsem začal pochodovat po pokoji sem a tam. V ruce žmoulal dopis a moje myšlenky pracovaly o sto šest.

Je možné, že by se někdo mohl dozvědět o TÉ věci? Je možný, že tenhle dopis je jen záminkou, jak mi říct, že se TO ví? Jak?... Jedině, že by Pansy nebo Blaise něco řekli. Ale kdyby mě už rovnou chtěli zradit, nesnažili by se mi pomáhat a navíc, by mě ještě před tím něčím vydírali, aby z toho taky něco měli. Určitě by tam byla výhrůžka o tom, že se to dozví otec. Ne oni to být nemohli.

„Draco, za chvíli už začíná hodina. Kde vězíš?" Uslyšel jsem za sabou. Pomalu jsem se otočil. Do pokoje nakukovala Pansy. Teprve až si všimla mého ztuhlého obličeje vstoupila do místnosti.

„Je ti něco? Jsi ještě bledší než obvykle." Přistoupila těsně až ke mě a ustaraně si mě prohlížela. Vztahla ke mě ruku, jako by mě chtěla utěšit, ale já jsem ji od sebe odstrčil. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkala. Ne pokud tu je pořád možnost, že by mě zradila. Pansy se na mě naoplátku podívala dost nechapavým a ublíženým pohledem.

„Pansy. Řekla jsi někdy někomu o mě? O tom co jsem vám svěřil, jako své tajemství?! " Skoro jsem až na ní vrčel vzteky.

„Ne! Samozřejmě, že ne. Draco proboha, co se děje?"

Její otázky jsem si nevšímal. „A mluvila jsi i tom někdy třeba s Blaisem, tam kde vás mohl někdo slyšet?!"

„Já pořád nechápu, co se stalo?"

„Odpověz Pansy!"

„Ne! Tvé tajemství jsem nikdy nikomu nevyzradila. A ani to nemám v plánu."

Úlevně jsem si oddechl. Opravdu jsem o ní nechtěl přijít. Přestože byla občas otravná, byla to dobrá kamarádka. A pokud mi teď tvrdí, že nic neprozradila, věřím ji. Neměla by důvod to skrývat.

„Dobře." Už v klidu jsem odpověděl. Zvedl jsem z postele dopis, který jsem tam zahodil, když Pansy vešla do naší ložnice, a podal jí ho.

„Někdo mi tohle poslal dneska při snídani. Myslíš, že to je nějaká výhrůžka, nebo past?"

Dopis si ode mě převzala a začala ho číst. Pozorně jsem sledoval její obličej a emoce v ní. Nejprve se mračila, potom jí obočí vyjelo vzhůru a dopis si dala blíž k obličeji. Nakonec se jí pusa roztáhla do širokého úsměvu.

„Draco, vždyť to je úžasný, ne?"

„Ty si nemyslíš, že by to mohl být nějaká tajná zpráva, jak mi sdělit, že o tom někdo ví?"

„Ne. To by si totiž nedělal takou práci to takhle napsat. Jen by ti sdělil své podmínky a vyhrožoval by ti." Znovu se podívala do dopisu. „Kluk, Draco! Kluk! A ještě to vypadá, že to bude nějaký romantik! Ani nevíš, jak ti závidím!"

Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

„Pojďme raději na hodinu. Snape nám sice žádné body neztrhne, ale nechci riskovat další přednášku." Dopis jsem si od ní znovu vzal a schoval ho do kapsy u kalhot. Tam bude v bezpečí před případnými slídili u nás v ložnici.

Jeden problém vyřešen. Nikdo mě nezradil. Samozřejmě Blaise si ještě prověřím, ale Pansy říká, že mu věří. Druhý problém je... Kdo mi to píše?

~AA