Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

26) Kmotr a chřest

Den potom, co jsem se Blaisovi a Pansy svěřil, jak to je s Neznámým, už Pansy pilně pracovala na odhalení jeho identity. Právě jsem seděl s Blaisem u oběda, když Pans vletěla do Velké síně, div nesrazila skupinku mrzimorských prvňáků, kteří právě vstávali k odchodu. Došla k našemu stolu, díky Merlinovi bez toho, aby někoho vážně zranila, a posadila se na lavici vedle Blaise. Políbila ho na tvář a začala se cpát pečenými brambory a panenkou.

„Právě jsem ze seznamu vyškrtla sedmého studenta, Frederika Dampse z Havraspáru. Je to děvkař, který má každý měsíc novou oběť, ale s kluky nic neměl." Pochlubila se, když spolkla to velké sousto, které si před chvílí sebe nacpala do pusy. Naštěstí ale nebyla takové prase jako Weasley, a ještě před tím, než otevřela pusu se pořádně napila dýňové šťávy.

„Ověřila jsem si to u Melisy. Prý je to dokonce i homofób." Ušklíbla se Pansy a hned se zase pustila do svého obědu.

Znechuceně jsem se zašklebil. Ten by se svým názorem mohl měřit s názorem mého otce. Divím se, že ten idiot nebyl zařazený do Zmijozelu. Pak jsem se ale usmál na Pansy.

„Víš, Pansy. Hrozně moc si cením toho, co všechno pro mě děláš. Samozřejmě to platí i pro tebe Blaisi, ale na naši Pansy prostě nemáš." Mrkl jsem na svého kamaráda. Blaise jen ležérně pokrčil rameny, usmál se na svou přítelkyni a objal ji kolem pasu. Byl jsem si jist, že kdyby neměla plnou pusu, tak by ji i políbil.

„Draco, pro tebe bych udělala cokoli, to snad víš." Usmála se na mě nazpět. S chutí, jakou jsem už dlouho neměl jsme se pustil do své porce jídla.

_____

Celý ztuhlý jsem se zvedl z křesla u krbu ve společenské místnosti, kde jsme se usadili po odpoledním vyučování. Celé tělo jsem měl napjaté. Bylo to, jako by na mě někdo použil Petrifikus totalus a  Imperio najednou. Byl jsem jako socha, kterou někdo naviguje, jak se má pohybovat.

„Draco, kam jdeš." Zvedla hlavu Pansy od učebnice přeměňování, kterou měla rozloženou na stehnech.

„V-volá mě." Vydechl jsem, a nedokázal jsem zabránit třesu rukou ani hlasu. Pansyina* knížka dopadla na zem. Pochopila, o kom mluvím a nejspíš si taky domyslela, co se tam bude dít.

„Nesmíš tam jít."

„Musím Pansy, jinak by to mohlo být ještě horší." Nedokázal jsme se jí podívat do tváře. Otočil jsem se tedy na podpatku a rychle odkráčel do prázdné ložnice.

„Naree?" Ozvalo se hlasité prásknutí, jak se skřítek přemístil.

„Vem mě za otcem na Manor." Nařídil jsem skritkovi už pevným hlasem.

_____

„Otče." Pozdravil jsem toho parchanta. Na tváři jsem si držel svou kamennou masku, už jen z důvodu, abych před ním skryl svou nenávist k němu. Ruce jsem raději spojil za zády, aby nebylo vidět, jak se mi třesou. Věděl jsem, že je zle. Nejenže jsem stále nevěděl, kdo Neznámý je, ale o vážnosti situace mě přesvědčil i otcův vražedný pohled.

„Splnil si svůj úkol?" Pronesl chladným hlasem.

„Vyskytli se problémy." Nemělo cenu si něco vymýšlet. Otec by na mě mohl použít Legiliments a to je to poslední, co v této situaci potřebuju. Mohl by  se dozvědět o tom, že jsem taky gay, že už mě ty jeho stupidní názory o čisté krvi nezajímají a spoustu dalšího. 

Nestihl jsem se ani připravit a otec už na mě poslal Crucio. Jen okrajově jsem vnímal, jak jsem se skácel na zem, a pak už jsme cítil jen ohromnou bolest. Jediné o co jsem se snažil bylo nekřičet. Takovou radost už mu udělat nechci. Do těla se mi zabodávalo tisíc nožů a kroutilo se v čerstvých ranách dokud otec svou hůlku nesklonil. Po tváři mi stékal pot a záda mě bolela z toho, jak jsem sebou praštil o tvrdou zem, ale ta největší bolest polevovala. Dech jsem měl zrychlený a chvíli mi trvalo, než jsem zase viděl ostře.

Otec teď stál nade mnou a s nenávistí v očích na mě hleděl. Pochybuji ale, že veškerá nenávist, ketrou cítil, by se mohla vyrovnat té mé.

„Já ti povím v čem je problém Draco. Ty se totiž nijak nesnažíš. Ty jsi se s ním snad spolčil." Plivl mi k nohám. Já se nezmohl na víc než jen nevěřícně zírat. Nechápu, jak ho něco takového napadlo. Ví snad..? Ne to nemůže vědět. Je pravda, že Neznámého chci odhalit jen kvůli sobě, ne že bych sympatizoval s Voldemortem nebo s mým otcem. Ale tohle..

„Otče tak to není..." Pokusil jsme se vstát, ale další kletba mě hodila proti zdi a já se hlavou praštil do hlavy, až se mi zatmělo před očima.

„Opravdu, a kdopak tě to přišel zachránit po tom, co jsme se viděli? Kdopak to omráčil mladého Notta? On sám je takový budiž k ničemu, ale i přes to bych byl raději, kdyby můj syn byl on a ne ty."

Vše kolem mě se točilo, hlava mi třeštila a na tváři jsem cítil nepříjemné svědění. Když jsem si na tvář sáhl, věděl jsem, že mi teče krev.

„Vím o tom. Vím taky, že jsi se potom celý víkend nikde neukázal. To jsi mu nejspíš dělal kurvu, co?" Běsnil otec a metal po mě jednu kletbu za druhou. Znovu jsem ucítil příšernou bolest od Cruciatus, ale hned na to mě odhodila Odmršťovací kletba proti zdi a nakonec mi otec dupl na paži, až se ozvalo křupnutí lámající se kosti. To už jsem nevydržel a vykřikl jsme bolestí. V hlavě mi bolestně tepalo a zlomenou ruku jsem nechal bezvládně ležet na zemi. Ucítil jse ostrou bolest v břiše a na chvíli jsem snad i ztratil vědomí.

Když se mi konečně podařilo rozlepit oční víčka, viděl jsem, jak po místnosti přecházejí nohy v černých naleštěných botách mého otce. Nejspíš na mě chrlil další své nadávky, ale ty už jsme přes hučení v uších vnímat nedokázal. A tam v rohu místnosti... Krčila se tam drobná postava, v roušce. Domácí skřítek? Ano, nejspíš Naree. Prosebně jsem ke skřítkovi natáhl zdravou ruku, ale jen co jsem zamrkal, byl Naree pryč.

Zůstal jsem sám. Sám s tím tyranem. Sám proti člověku, kterého nenávidím snad víc než Pána Zla. Tělo se mi zkroutil pod dalším návalem bolesti. Další Crucio? Asi. Už nevím, která z těch bolestí je kvůli kouzlu a která ne. Pomalu jsem znovu začal ztrácet vědomí, když jsme zaslechl hlasitou ránu. Otevřel jsme oči. Spatřil jsem dvě malé postavy a s jednou větší a naproti nim stál nejspíš můj otec.

„Pan Potter... čest... Pán Zla..." Nedokázal jsem rozluštit, o čem se ti dva baví. Jakýže kmotr a chřest? Jestli jsou tohle poslední slova co uslyším než umřu, tak je to opravdu už ubohý. Celý můj život je ubohý, takže to je vlastně jedno.

Pak už jsme se konečně propadl někam do hlubin, kde jsem už necítil nic. A bylo mi konečně dobře.

~AA

* (pozn.aut: pardon, nevím, jak se skloňuje jméno Pansy XD tak jsem tam něco plácla)