Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

22) Já jsem ty a ty jsi já

„A heleme se kohopak to tu máme. Jak pak se má náš hrdina? Stále se bojíš svého vlastního polštáře Pottere?"

Nemysli na to. Prostě na to nemysli!

V hrudníku jsem cítil palčivou bolest, která svírala mé srdce a drtila ho ve svém chladném objetí.

„ Dávej si pozor na jazyk. Jsem si jistý, že profesorce Umbridgeové by se nelíbila tvá drzost."

Proč se tím pořád zaobíráš? Však jsi se rozhodl, že už ho necháš na pokoji. Žádná další snaha, žádné květiny ani vzkazy. A hlavně už žádné ubližování Dracovi.

Ale ta jeho tvář, oči, rty... To všechno mě nutilo stále po něm toužit a sobecky ho chtít jen pro sebe. Svírat ho ve svém náručí a nepouštět ho. Ne s ním jen být, ale úplně ho vlastnit. Všechno tohle způsobovalo zástavu mého srdce. Byl bych ochotný nechat své srdce krvácet, nebo ho roztříštit na tisíc malých kousků, jen abych alespoň na chvíli mohl spočinou v jeho náručí, při čemž by se mě nesnažil proklít ani se snažit vykroutit se mi.

Ale ta jeho slova, která ne mě bez váhání syčel... Každé slovo bylo jako rána do duše. Jako ostrý střep v srdci, kterého se jen tak nezbavím. Bolest ale nebyla jediná emoce, kterou jsem v ten okamžik cítil. Ale i vztek. Vztek z toho, jak si dovoluje takhle na mě mluvit. Přitom byl ten pocit cizí, jako by ve mě znovu procitlo to, co se mi tehdy v té chodbě podařilo umlčet.

„Harry, přestaň na to myslet. " Žďuchl do mě loktem Ron. Byl u toho, když na mě Draco nenávistně syčel ty své urážky a zajisté mu neušel výraz čirého zoufalství, který se mi usadil na tváři, když Draco odešel se svou Zmijozelskou bandou. Dokoce mě musel celou cestu zpátky do ložnic podpírat, protože jsem už ani neměl sílu chodit. V hlavě mi bolestí tepalo a klást jednu nohu přes druhou byl najednou skoro neuskutečnitelný úkol. Mé tělo bylo plné nejen zoufalství, ale i vědomí, že jsem si tu jeho nenávist zasloužil. Svým chováním k Dracovi jsem si to zasloužil. A i když o tom Draco neví, má právo mě nenávidět. Proto jsem se na něj ani nemohl zlobit a potlačil jsem všechen ten vztek, co se snažil dostat na povrch.

Od té doby stále jen ležím v posteli a v hlavě si stále dokola přehrávám jeho slova. Přestože ta slova nebyla tak krutá jak by měla, tón kterým je vypustil z úst byl dostačující, abych se tím pořád zabýval. Ron se na mě od té doby snaží stále mluvit. Nejdřív prohlašoval, jakej je Malfoy parchant, a že se mám na něj vykašlat, ale potom, co jsem se na něj vrhl a málem mu vrazil jednu do nosu, se už neodvážil o Dracovi říct něco špatného.

A tak jen ležím s bolavým srdce a se slzami na tváři. Ron před chvílí někam odešel. Nebo to bylo už před hodinou? Nevím. Nedokázal jsem vnímat čas. Nakonec jsem vyčerpáním usnul.

_____

Stál jsem na... zemi? Nevím. Všude byla mlha a stoupala od pevného povrchu, na kterém jsem stál. Rozprostírala se všude kolem a byla jediným, co zaplňovalo toto místo. Když jsem před sebe natáhl ruce, zjistil jsem, že ani mé tělo není hmotné. Místo nich jsem viděl jen jejich obrys a jakýsi kouřovou clonu, která se kolem nich ovíjela.

Rozhlédl jsem se. Nic kromě té mlhy jsem však neviděl. S údivem jsem si všiml, že ani nic necítím. Nemyslím teď hmatově, ale psychicky. Ta bolest, se kterou jsem usínal byla pryč. Mysl jsem měl čistou a mohl jsem teď nad vším uvažovat. Byl tohle vůbec sen? Pokud si uvědomuji, že ležím v posteli, dokážu přemýšlet a libovolně se můžu v tomto prostředí pohybovat nejspíš to sen nebude. Nebo alespoň ten klasický sen, co mají normální lidi.

„My ale nejsme normální." Ozvalo se odnikud, ale přitom odevšad. Jako by je pronesla sama mlha.

Vždycky jsem věděl, že jistým způsobem nejsem normální. Teda alespoň od prvního ročníku, když jsem se poprvé setkal s Voldemortem a upálil profesora Quirrella jen pouhým svým dotekem. To nebylo ale to, co mě na tom prohlášení překvapilo. Neboť to co mi vyrazilo dech bylo uvědomění, že mlha řekla my, ne ty.

Stejně překvapující je, že mlha vlastně dokáže mluvit. Ušklíbl jsem se, tedy pokud to tohle mlžné tělo vůbec dokázalo. Je zvláštní, že se chovám takto nenuceně, i když mé fyzické tělo se právě utápí v depresích a na něco tak banálního, jako je mluvící mlha, bych ani nepomyslel.

Možná měl Malfoy pravdu, když tvrdil, že bych měl jít k Mungovi na psychiatrii. Při vzpomínce na něj se mlha přede mnou zvířila a já náhle mohl vidět Dracovu tvář tvořenou mlhou. Jeho blonďaté vlasy byly vzorně učesané a pod šedýma očima neměl tmavé kruhy vyčerpání, které jsme u něj poslední dobou vídal. Zelená kravata jen podtrhovala jeho krásu a mě se málem podlomili nohy, když Draco naklonil hlavu na jednu stranu a lenivě si jazykem olízl rty.

„Tohle jsme mohli mít. Tohle můžeme mít." Ozvala se znovu mlha.

„Proč pořád říkáš my?" Optal jsme se mlhy a snažil se odtrhnout oči z Dracovi krásné tváře. Nesmím do toho znovu spadnou. Nesmím ho pronásledovat a děsit. Tím si ho přeci nezískám. Vždyť já si ho ani nezasloužím.

Obraz Draca se rozplynul. Mlha, která do teď tvořila Dracovu tvář, klesala k zemi. A za ní se rýsoval obrys něčího těla. Taky bylo vytvořené z mlhy,ale působil jaksi skutečněji, než obraz blonďatého sristokrata. Měl na sobě černý hábit, kulaté brýle a roztřepené vlasy. Hleděl jsem do zelených očí. Do očí mé matky, do mých očí. Stál jsem před mlhovou postavou sama sebe. Bylo to jako koukat se do zrcadla.

„Protože já jsme ty a ty jsi já. My." Odpověděla mlha. Dokonce i hlas byl stejný jako ten můj. Tohle přeci nemůže být možné. Musí to být nějaký sen. Trik. Něco... Nebyl jsme schopný mluvit. Jen jsem zíral před sebe a snažil se přinutit své tělo, své skutečné tělo, vstát. Probudit se. Ale k ničemu to nevedlo. Byl jsme tu uvězněný s mlžnou podobou sebe .

„Přece se jen tak nevzdáme Harry. Byli jsme tak blízko. Mohl být náš. Bude náš." Šeptala mlha a pomalým krokem se ke mně přibližovala.

Ne, nemůžu. Přece už mu nemůžu znovu ublížit. Přeci i Hermiona mi říkala, že bych ho určitě neměl do ničeho nutit.

Mlha jakoby mé myšlenky slyšela.

„Ale až mu dokážeme, jak skvělé by to mohlo být, už to nebudeme my, kdo ho bude do něčeho nutit." Zašeptal mi druhý Harry do ucha. Ne takhle ho nenazývej! Já nejsem on!

Nenávistně jsem se podíval na tu tvář utvořenou z mlhy. Na mou tvář. Falešný Harry se jen ušklíbl a udělal několik kroků vzad. Mlha kolem se znovu rozvířila a vedle nepravého Harryho, |Přízraku, se objevil Draco. Přízrak mi věnoval poslední vyzývaví pohled, uchopil Draca za čelist a políbil ho. A Draco mu jeho polibky hladově oplácel. Rozepnul mu plášť a svými krásnými štíhlými prsty vklouzl pod Přízrakovu košili. Jejich polibky byli čím dál tím vášnivější a mé srdce se poprvé za tu dobu, co jsem v tomto mlžném snu, stáhlo bolestí a touhou. Představa, že bych tohle opravdu mohl mít. Že by se takto ke mně mohl chovat... A při tom jsem to teď nebyl já, ke komu se lísal. Ale jestli on je já... Ne on rozhodně není já, a já už vůbec nejsem on!

Vztekle jsem hleděl na vášnivou dvojici přede mnou a snažil se bojovat s mlhou, která mi bránila v jakémkoli pohybu. Oba už byli do pasu nahý a Přízrak se na mě posměšně podíval.

„Tohle jsme mohli mít. Tohle můžeme mít."

Vzteky jsem zařval a zmítal se v náručí neprostupné mlhy, která mě obklopovala a pohlcovala, a od níž se teď odrážel Přízrakův smích. Přestože jsem už ty dva neviděl, zaslechl jsem ještě Dracovo zasténání, které mě konečně vyprostilo z té šedivé mlhy a já konečně byl znovu v ložnici v Bradavickém hradě.

Přízrakův smích ale nezmizel.

~AA