Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

9) U cíle mé noční toulky

Nemůžu uvěřit tomu, že ho konečně uvidím! Teda vlastně neuvidím, ale prostě se setkáme! Jak to, že jsem z toho najednou tak nadšený? Jednoduše řečeno, po té události, co se stala u mě v ložnici jsem byl opravdu vyděšený, a dokonce rozhodnutý neznámému už nikdy nenapsat. Do teď si nedokážu vysvětlit, jak se mu podařilo dostat se mi do ložnice. Hned druhý den jsem prohlédl každou chlapeckou ložnici, která je ve Zmijozelském sklepení. Žádný deník jsem ale nenašel.

Celý následující týden jsem se snažil chovat, co nejvíce přirozeně. Chodil jsem na hodiny, hrál famfrpál a bavil se různýma hrama ve společence. Vše, jen abych nemusel myslet na neznámého. Svým přátelům jsme vše řekl, ale oni se ho pořád zastávali. Dost mě to štvalo, protože byli na straně nějakého studenta, u kterého neznají ani jeho jméno, a ne na té mé. Přestože se obhajovali tím, že to je pro mé dobro, nemohl jsem se na ně přestat zlobit. Tak jsem raději trávil čas i s těmi tupci Crabem a Goylem.

Jenže, pak mi sova přinesla první růži se přáním k hezkém dnu. Neubránil jsem se pocitu, že to je ohromně roztomilé a pěkné. Později jsem si však za tuhle myšlenku musel vynadat. Bylo přeci jasné od koho ta růže je. Pořád jsem se snažil myslet na to, jak se mi vloupal do ložnice a jaký jsem měl strach. Jenže stále častěji mě napadalo, že to přeci byla nehoda a měl bych mu odpustit.

Po tom, co přišla i druhá růž jsem se rozhodl. Musíme si promluvit. Ať už bude chtít nebo ne, přes deníky by tohle řešit bylo blbé a navíc, kdyby je někdo objevil, mohl by si je přečíst. Potřeboval jsem to s ním probrat hned, protože kdybych to odkládal ztratil bych všechnu svoji odvahu setkat se s ním. Tak jsem mu ještě večer napsal, kde a kdy se sejdeme. K mému překvapení opravdu souhlasil. Jeho podmínkou však bylo, abych si vzal nějaký šátek. Nevím sice, k čemu mu to bude, ale problém s tím nemám.

_____

Už je za deset minut jedenáct, měl bych vyrazit. Ještě jsem rychle vytáhl ze skříně šálu, šátek jsem neměl, popadl hůlku a spěchal ze společenky pryč.

Jen co jsem vyšel ze sklepení na chodbu zalila mě vlna nervozity. Nebojím se Filche ani žádného z učitelů. Už jsem tu dost dlouho, abych znal jejich nejčastější trasy a mohl se jim tak vyhnout. Mé obavy jsou kvůli neznámému. Ale nebojím se JEHO, jen mám obavy... Asi, že něco pokazím? Zvláštní, co všechno můžou změnit dvě růže a jedna pořádná rána do hlavy. Ani Blaise s Pansy nevědí, že někam jdu! Ale dobře jim tak, kdyby se ho pořád tak nezastávali, vše bych jim řekl.

Napravo od sebe jsem zaslechl nějaké zavrzání. Leknutím jsem nadskočil a rozhlédl se kolem sebe. Neštěstí to bylo jen rytířské brnění, do kterého se opřel průvan. Raději jsem už dával pozor na okolí a zrychlil svůj krok. Stačilo už jen vyjít jedny schody a počkat, než Filch odejde s paní Norrisovou do jiného poschodí, a už jsem stál před učebnou Formulí.

V ruce jsem nervózně muchlal šálu a přešlapával z nohy na nohu. Teď, když už jsem byl u cíle mé noční toulky, jsem se nomohl odhodlat ke kroku dovnitř. Nevím ani, čeho jsem se bál. Je to prostě taková ta nervozita, která vám nedovolí se pohnout a nutí vás o všem pochybovat. Pochybovat o tom, zda tohle všechno byl dobrý nápad. Pochybovat o tom, co vlastně chci. Prostě pochybujete o všem, co vám do teď přišlo jako jasná věc. A všechny tyhle pochyby vedou ke kroku zpět, k útěku.

A vzhledem k tomu, že většinu mých činů ovládají právě pocity, jsem i já udělal krok vzad. Jsem si jistý, že bych se opravdu vrátil zpátky do sklepení, ale nedaleko jsem znovu zaslechl hlas školníka Filche. Jeho hlas přicházel od schodiště a stále se přibližoval. Chodbou na druhou stranu od něj jsem jít nemohl, protože by mě uviděl hned jak by se sešel schody. Takže jediná úniková cesta byla právě učebna formulí. V duchu jsem zaklel, ale rychle a co nejtišeji, jsem se protáhl dveřmi dovnitř.

Stále ještě těsně nalepený na dveře jsem poslouchal Filchův hlas, jak se nejprve nebezpečně přibližuje, ale následně zase oddaluje. Když už jsem neslyšel nic kromě svého dechu úlevně jsem si oddechl. To však byla ještě předčasná reakce. Hned, jak jsem chtěl znovu otevřít dveře, jsem za sebou uslyšel šouravý zvuk, jako od podrážek něčích bot.

Pomalu jsem se začal otáčet. Nevím, jestli jsem čekal, že tam někoho uvidím, ale rozhodně bych se neměl divit tomu, že tam nikdo není. To přeci není překvapení, neznámý má v oblibě být neviditelný. Očima jsem bloudil po temné učebně, jestli třeba něco nezahlédnu. To, že ho nevidím, mě pomalu začíná opravdu rozčilovat. Teda, pokud už nemám halucinace a ten zvuk nebyl jen výplod mé fantazie.

Přítomnost neznámého mi potvrdilo až zlaté vlákno, které se objevilo ve vzduchu a slabě zářilo. Na okamžik se tam jen tak vznášelo, ale později se začalo kroutit a já mohl rozeznat jednotlivé písmena, které byli utvořeny z onoho vlákna. Byl to stejný škrabopis, jaký jsem vídal v deníku.

Nandej si šátek Draco, tak aby jsi neviděl. Pak si můžeme promluvit.

„Cože?" vykřikl jsem rozčíleně, rychle jsem si ale přikryl pusu a doufal, že bystré uši paní Norisové nic neslyšeli. Už šeptem jsem pak dodal: „jenže já nechci být zase slepý. Není fér, že ty mě vidět můžeš, ale já tebe ne."

Dobře, možná se trochu chovám, jak malé dítě, ale mě už fakt nebaví hrát tuhle hru. Abych zdůraznil svá slova překřížil jsem ruce na prsou.

Chtěl jsi si promluvit. Na to nepotřebuješ vidět Draco.

Zase napsal tou zvláštní stuhou do vzduchu.

„No pokud hodláš komunikovat jen tímhle způsob, zrak potřebovat budu." Protestoval jsem. Bylo by účinnější, kdybych alespoň viděl, kde je a mohl se na něj dívat. Ha! Tohle je přesně ten důvod proč chci vidět.

Slibuju, že až si ten šátek nasadíš, budu normálně mluvit.

Nevěřícně jsem si odfrknul. Ale asi nemám moc na výběr. Mám dvě možnosti. Buď ho neuvidím, ani neuslyším, nebo ho jen neuvidím.

Poraženecky jsem si nasadil šálu na hlavu. Zavázal jsem si ho kolem očí, a pak už jen stál a čekal co udělá neznámý. Slyšel jsem šustění nějaké látky, a pak už bylo ticho. Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu.

„Už jsi spokojený?" Musel jsem přerušit to nepříjemné ticho, jinak bychom tu mohli být opravdu dlouho.

„Jo, jsem." Ozvalo se těsně přede mnou, až bych odpřísáhl, že jsem cítil jeho dech na své tváři. Leknutím jsem s sebou trhl. Ze stejného místa jsem se ozvalo tiché zachechtání.

A mám toho dost. Já ze sebe debila dělat nebudu! Už už jsem si chtěl sundat šálu, ale ruce neznámého mi v tom zabránily, a mně tělem proběhlo příjemné mrazení.

„Dobře. Nebudu se smát. O čem jsi chtěl mluvit?"

Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych že sebe dostal tu nervozitu. Má opravdu příjemný hlas... I ten dotak na rukou se mi líbil. Až mi dokonce bylo líto, že mé ruce pustil ze svého sevření.

„Tak nějak o všem. Taky o tom, co se stalo." Dostal jsem ze sebe.

„Dobře. Tak se na to alespoň posadíme. Počkej dovedu tě tam."

~AA