Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

14) Úkol

Už dvě hodiny sedím na své posteli v Nebelvírské věži. Kolem sebe mám zatažené závěsy a rozevřený deník na nohou. Na bílých stránkách deníku je vidět můj a Dracův rukopis, z předešlých psaní. Ty poslední dvě jsou ale jenom moje a odpověď stále nepřichází. Nervózně se koušu do rtu a oči mám přilepené na bílí papír, doufajíc, že se konečně zaplní uhelným písmem. Hlavou se mi míhají všelijaké hrůzostrašné scénáře, co se mu tak asi mohlo stát.

Proč neodpovídá? Vždyť Zmijozelští mají volno, s tím jsem si jistý. Dokonce jsem se pro jistotu podíval na famfrpálové hřiště, jestli se jim náhodou nezměnil trénink, ale vše bylo zbytečné. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Najít jednoho člověka v celém hradě je zcela nemož...

Dlaní jsem se plácl do čela. Já jsem ale idiot! Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Vždyť můžu použít Pobertův plánek! Jenže ten teď mají dvojčata Weasleyovi. Potřebovali ho na nějakou svou past na Filche a já neměl důvod jim ho nepůjčit... Sakra!

Vyběhl jsem z naší ložnice a doufal, že je najdu ve společence. Pohledem jsem přelétl celou místnost, ale jediné rudé vlasy, co jsem spatřil, patřily jejich sestře Ginny.

„Lee!" zakřičel jsem na nejlepšího kamaráda dvojčat, když jsem ho spatřil u hloučku debatujicich Nebelvírů. Zvedl hlavu a rozhlížel se po osobě, která ho sháněla. Rukou jsem na něj mával, abych upoutal jeho pozornost. Povedlo se, Lee si mě všiml a taky mi zamával.

„Kde jsou Fred a George?"

„Právě vyšli podobiznou ven. Ale když si pospíšíš, třeba je ještě zastihneš." Na znamení díků jsem na něj kývl a znovu se rozběhl. Rozrazil jsem portrét Buclaté dámy a nevšímal si jejích naštvaných výčitek. Rozhlédl jsem se a konečně je spatřil, jak k míří k jedněm z pohybujících se schodišť. Hlavy měli u sebe a něco mezi sebou probírali.

„Frede! Georgy!" Oba se zborově zastavili a otočili. Když už jsem byl u nich, na chvilku jsem se musel odmlčet, abych znovu nabral dech.

„Potřeboval bych Pobertův plánek. Máte to ho teď u sebe?" Zeptal jsem se jich narovinu.

„Jasně. Promiň Harry, úplně jsme ti ho zapomněli vrátit." Sáhl do kapsy od hábitu George a do ruky mi dal plánek. Poděkoval jsem mu a spěšně vyrazil na opačnou stranu chodby. Tam jsem ještě párkrát zabočil, abych měl jistotu, že mám soukromí. Ujistil jsem se, že tu nikde nečíhá Filch, Umbridgeová nebo někdo z vyšetřovacího sboru a teprve potom jsem ho rozložil a zamumlal: „slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Na plánku se začala objevovat mně dobře známá mapa školy. Pomalu jsem plánek studoval. Chodbu po chodbě, poschodí po poschodí. Ale nikde jsem jmenovku mého prince neobjevil.

Jak je to možné? Tento plánek nelze oklamat žádným naviditelným pláštěm či kouzlem. Jediné vysvětlení je, že je Draco mimo školní pozemky, ale...

Procházel jsem právě jednou chodbou v prvním poschodí, když jsem viděl, jak se na plánku z čistajasna objevilo Dravovo jméno. Co to...? Byl asi tři chodby východně od Zmijozelské společenské místnosti, což ode mně bylo jen jedno patro níž. Znovu jsem se podíval do plánku, abych se ujistil, že to je opravdu můj Draco, když jsem spatřil, že jeho směrem jde další ingoustová tečka. Theodor Nott. Největší hajzl ze Zmijozelu. A po celé škole je známo, že tihle dva se nijak zvlášť nemusí.

Srdce se mi na chvíli zastavilo. Co když mu Nott něco udělá? Co když ho napadne? Ne, ne, ne. Musím ho ochránit. Prostě musím!

Rozeběhl jsem se ze schodů dolů a kličkoval mezi chodbami, abych se co nejrychleji dostal k Dracovi. Když jsem zaslechl hlasy, zastavil jsem a schoval se v jednom z výklenku. Nastražil jsem uši, abych slyšel vše, co si říkají a měl možnost zabránit Nottovi, aby mému Dracovi ublížil.

„Ale, ale Malfoy. Konečně si se vrátil od svého papá?" Ozval se Nottův slizský hlas. Říkal papá? Draco byl u svého otce? Proč?

„Aha... Takže to jsi byl ty, kdo na mě hodil tu špínu." Zasyčel tiše můj blonďatý princ. Jeho hlas byl slabší, než kdy jindy.

„Vidím, ze tě pořádně spráskal. Divím se ale, že to nebylo víc, alespoň tak, aby jsi se neudržel na nohou. Jak jsi mu vysvětlil, že někomu děláš kurvu?" Poškleboval se Nott s nechutně vtíravým hlasem. Draco přeci nikomu kurvu nedělá... O co tu sakra jde?

„Kdepak Notte. Jsi vedle, jako obvykle. Všechno šlo přesně podle plánu a pro tvou informaci, můj otec o všem věděl." Odsekl posměvačným tónem Draco.

„Pche. To by tě potom netrestal."

„Byl naštvaný, že na to někdo přišel. A opravdu se chvíli bál, že by se mi snad mohl někdo takový zamlouvat. Ale nakonec pochopil, v čem tkví celý můj plán."

„Lžeš. Je mi jedno, jestli ti na ty tvé lži naletěl ten tvůj fotr. Já ale vím, že jsi buzna Malfoyi!" Teď už Nott křičel. Ale jeho hlas už tak sebejistě nezněl. Trochu se třásl, jako by se bál.

„Hovno víš. Tahle celá hra je jen součástí něcoho většího. Mám poslání, úkol. Ale to..." O čem to mluví? Nemyslí snad... Nemůže mluvit... O nás...

„Lžeš! Potají se s někým stýkáš." Zřval rozvztekaně Nott.

„Ano stýkám, ale jak říkám. Je to část mého úkolů." Ne, ne, ne.

„Jakého úkolu?" Ptal se rozhořčeně a zároveň vyděšeně. Pochybuji ale, že byl víc vystrašený a naštvaný než já. Nemůže být pravda, že to na mě celou dobu Draco hrál. To prostě...

„Úkol vyčistit školu právě od takových, za jakého jsi mě pokládal. Dovedu toho kluka před mého otce a ten už si s ním poradí." Zněl tak přesvědčivě.

Při jeho slovech jsem cítil, jak se mé srdce bortí na miliardu malých košíčků. Bolest se šířila z hrudníku do každé části mého těla. Do každé buňky. Musel jsem se přidržet zdi, abych neupadl. Ale s bolestí mě zároveň zaplavil i vztek. Jak jsem mohl být tak hloupý? Jak jsem si vůbec mohl myslet, že mám šanci?

„Ten ubožák si jen myslí, že mi na něm záleží. A nejspíš jsem byl až tak přesvědčivý, že to zapůsobilo i na tebe, Notte."

Ubožák? Já mu dám ubožáka.

Mojí mysl zahalila tma. Vztek ovládl celé mé tělo i mé činy. Popadl jsem hůlku a vyšel ze svého úkrytu.

„Mdloby na vás!"

Tři těla se žuchnutím spadla na zem. Jedno z nich jsem vzal do náručí. Domácího skřítka i Notta jsem nechal opuštěné na chodbě. S omráčeným blonďákem v náručí jsem jako omámený kráčel Bradavickými chodbami přímo ke komnatě nejvyšší potřeby.

Já mu ještě ukážu, kdo je ubožák. Ukážu mu, kdo bude velet. Já si ještě tohohle Zmijozelského hada vycvičím!

~AA