Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

33) Stínem a vzpomínkou

Ten Potter je snad všude! To si na té ošetřovně nemohl poležet o pár dnů... Dobře, týdnů déle? Merlin ví, že by to všem prospělo, a hlavně mně. Všiml jsem si těch jeho pohledů a mám dokonce pocit, že mě znovu sleduje na každém kroku.

Vím, co to znamená, ale i přes svůj slib, který jsem mu dal, nejsem schopný jeho žádosti vyhovět. Prostě nemůžu! Je to všechno hrozně rychlé a já ani neměl na vybranou! Neměl jsme žádný čas na to se s tím vyrovnat, je to přece Potter sakra!

Čas mi byl ale i s mnoho dalším odepřen.

_____

Plahočil jsem se právě za průvodem Zmijozelských na oběd do Velké síně, když mě neviditelná síla vtáhla do jedné z postranních chodeb. Bylo mi jasné, co se děje ještě dřív, než se můj pohled střetl s pohledem dychtivých zelených očí za skly kulatých brýlí.

„Potřebuju... " Zasípal Potter s očima upřenýma na mě. Ruce měl zatnuté v pěst z toho, jak moc se musel přemáhat, aby mě zase nepopadl. Chvíli jsem na něj dokázal jen nečinně zírat, zkamenělý, že mu zase musím čelit. Když sebou ale Nebelvírovo tělo nebezpečně škublo, probral jsme se z prvotního šoku a rychle se rozhlédl kolem. Naštěstí si nikdo zřejmě nevšiml, že už nejsem mezi Zmijozeli a nikdo se po mně ani nesháněl. Výborně.

„Tady ne Pottere." Zavrtěl jsem hlavou a pro jistotu ještě zvětšil vzdálenost mezi námi. Potterovi ruce se začaly nebezpečně třást, čelist měl silně zaťatou a na čele se mu objevila kapka potu.

Proboha Pottere! Ty jsi si horší chvilku vybrat nemohl že?! Co mám asi dělat, když jsme v chodbě a prakticky sem může kdokoli kdykoli zajít? Poslední, co potřebuji je, aby o tomhle vědělo ještě více lidí... Zběžně jsem se rozhlédl a oči mi padly na staré dřevěné dveře. Tohle bude muset stačit!

Čapl jsem černovláska za ruku, při čemž z něj vyšel zvuk dost podobný vzdychnutí, a zatáhl ho do přístěnku na košťata. Hned jak jsem zavřel dveře, dopadla na mě celá Potterova váha. Stál jsem teď břichem natisknutý na dveře od už tak malého kumbálu. Tělo mi ztuhlo šokem a děsem. Nečekal jsem, že se na mě takhle hned vrhne... Nebo možná čekal? Vždyť to dělá poslední dobou pořád? Proč jsem vlastně kývl na jakýkoli návrh mu pomoct? Proč se tohle kurva musí dít?!

Nebelvír mě stále držel přišpendleného na dveřích s obličejem přitisknutým k mým vlasům. Cítil jsem jeho dech, jak se zhluboka nadechuje a vydechuje. Bradu si opíral o temeno mé hlavy a nehty škrábal do dřeva dveří.

Kdy vlastně tolik vyrostl? Nepamatuji si, že by někdy byl tak vysoký.

„P-Pottere... Okamžitě mě pusť, nebo už ti nikdy nedovolím se ke mně přiblížit!" Zavrčel jsem skrz zatnuté zuby a snažil se skrýt vzrůstající paniku. Nelíbil se mi ten pocit bezmoci, který ve mně vyvolával nedostatek osobního prostoru a bezmoc pohybu.

Nebelvír za mnou ztrápeně zaúpěl, rukama mě pohladil po bocích, ale nakonec mě opravdu propustil ze svého sevření. Prudce jsem se k němu otočil čelem a rukou už sahal po klice, pro případ, že by se zase přestal ovládat. Dveře jsem ale neotevřel. Díval jsem se na kluka přede mnou, který měl vždy ten svůj hrdý nebelvírský postoj, jiskřící oči arogancí a nevymáchanou hubu plnou morálních keců. To vše teď bylo jen stínem a vzpomínkou. Místo něj tu přede mnou stál bledý mladík s kruhy pod očima a ztraceným výrazem. Šeptem si pro sebe mumlal slova, kterým jsem nerozuměl, ale podle mimiky jsem hádal, že se dohaduje sám se sebou. Nebo snad s onou magií? Ta představa byla děsivá.

Všechny myšlenky jsem pro teď nechal na později a raději se soustředil na řešení momentální situace.

„Pottere měl bys vzít na vědomí, že mě takhle napadat nemůžeš. Ať už to je na chodbách nebo v soukromí! Nechci, aby se opakovalo to, co se dělo před tím. Taky tady vůbec nemusím být. Můžu tě nechat, aby sis s tím poradil sám a nechat Brumbála, aby tě ke mně nepouštěl." Nebyl jsem si jistý, zda by to pro mě Brumbál opravdu udělal, ale Potter zatím mé výhrůžky bral vážně. Což bohužel v tomto případě neplatilo. Potter vpadal, že mě vůbec nevnímá. Soustředěně skenoval moje rty, oči měl lehce přivřené.

„Posloucháš mě vůbec?" Zamával jsem mu rukou před očima. Jediné změny, které jsem se dočkal, byla, že Potter teď místo mých rtů sledoval mou dlaň. Podrážděně jsem i povzdechl a ruce založil na prsou.

„Když tě nechám znovu se mě dotýkat, budeš mi laskavě věnovat svou pozornost? " Tentokrát Potter ztuhl. Hlavu naklonil na stranu a pomalu přikývl. Salazare odpusť a dej mi sílu, tohle je děsivější, než se zdálo. Poraženecky jsem tedy svěsil ruce k bokům a předstíral při tom, že jsem si nevšiml, jak si Potter olízl rty. Natáhl ke mně ruce a za boky si mě přitáhl do náruče. Nechal jsem ho opřít si o mě hlavu, ale své ruce jsem nechal volně u těla. Už tak je tohle pro mě těžká situace, natož, abych ho musel taky objímat. 

„Ehmm... Dobrá tedy. Jak už jsem říkal, nemůžeš se po mě hned sápat, je to..." 

„Vyhýbal ses mi." Přerušil mě zcela nezdvořile Potter.

„Potřeboval jsem čas. Ne že by mi tohle stačilo." Zamumlal jsem černovláskovi u hlavy a snažil se při tom trochu uvolnit. Začínaly mi tuhnout svaly a píchat v zádech, čemuž vděčím i Potterově váze, jak se o mě opíral. 

„Když mě budeš ignorovat, bude to jenom horší a já se potom prostě neudržím." Ten drzý Nebelvír mi začal dlaní předjíždět po zádech a lopatkách. Občas na nějakým místě zastavil a prsty na něj zatlačil. Nazval bych to dost zvláštní masáží, ale bylo to... Uvolňující.

„Takže bude stačit, když tě jednou za čas prostě obejmu? S tím bych se snad smířit dokázal." Nechal jsem Potter, aby dál pečoval o má záda, navíc, když tím mě zároveň zbavoval ztuhlosti.

„Nevím." Zamumlal sotva slyšitelně.

„Jak jako nevíš?"

„Nejsi jediný, pro koho je to nové. Nejsem si jistý, jestli to bude pomáhat napořád. Zatím dokáže Přízraka zklidnit a uspat, ale... Nevím." S posledním slovem mohutně vydechl a znovu obmotal paže kolem mého pasu a ještě pevněji mě k sobě přívinul.

„Přízraka? Ty sis tu magii pojmenoval? Jak vyspělé Pottere." Odfrkl jsem si. Potter už se musel definitivně pomátnout. Pojmenovat si magii, jakoby to bylo jen domácí zvířátko. Navíc takovou magii, která vás nutí do zvláštních věcí a má nad vámi skoro nadvládu. Na druhou stranu... Jestli s ní Potter komunikuje, je to ne jednu stranu i pochopitelné. Zvláštní, co všechno se v té jeho šílené hlavince děje.

„Takže jak to teď bude? Znamená to, že jsi opravdu přemýšlel o tom všem?"

„Ano. A už jsem se rozhodl, že ti raději budu pomáhat dobrovolně, než aby jsi mě napadal na chodbách. Budeš ale muset respektovat má pravidla a taky už nikdy nechci být zavřený v přístěnku." Znechuceně jsem nakrčil nos a kritickým pohledem přejel pohledem po špinavých zdech a policích v kumbálu. Odporné.

„Znám místo, které je bezpečné a mohlo by se ti i líbit. " Přislíbil Nebelvír.

Můžu mu ale po tom všem věřit? Můžu věřit tomu, že se dokáže ovládnout, že zvládne ovládnout Přízraka? Ne, nemůžu. Ale já už vlastně nemám na výběr. Doma na mě bude čekat rozzuřený otec s Panem zlá. Nemám se kam vrátit, nemám se jak bránit. Ne proti Vy-víte-komu. Jedinou možností tedy zbývá, získat si přízeň Chalpce-který-přežil a tím tak i ochranu Brumbála a Bradavic.

„Dobře."

„Dobře." Zopakoval Potter. Naposledy mě k sobě přivinul, políbil na líčko a jako první odešel z přístěnku.

~AA