Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

11) Nechá se přeměnit na kluka

Od oné noci, kdy jsem se poprvé setkal se svým neznámým uběhly už dva týdny. Dva nejlepší týdny v mém životě. Občas mám pocit, že se chovám, jako zamilovaná třináctiletá holka, která je úplně zblázněná do svého idola, ale já na to dlabu. Poprvé v životě kašlu na otcova pravidla o tom, že Malfoyové neukazují své city, nechovají se lehkovážně a další sračky. Pokud se mám zřeknou svého jména jen proto, abych byl šťastný, klidně to udělám.

Netvrdím, že neznámého miluju, ale už vím, že mi není lhostejný. Je to první člověk, o kterém toužím dozvědět se víc, poznat ho a trávit s ním čas. Je úžasné, jak mi dokáže zvednout náladu a rozesmát mě. Ve chvílích, kdy to nejméně čekám mi od něj přijde buď nějaký vtipný vzkaz či nějaké romantické psaníčko. Nevím, jak to dělá, ale tyhle překvapení se objeví jen tehdy, když jsem sám nebo jen s Blaisem a Pansy. Takhle nikdo jiný nemůže nic spatřit a já se tak nemusím bát, že na nás někdo přijde.

Stále pátrám po tom, kdo by to mohl být a mí přátelé mi v tom pomáhají, neboť jsou stejně zvědaví jako já. Dokonce mám podezření, že Pansy mi mého neznámého i závidí. Pořád mluví o tom, jak je to romantické, že mám ohromné štěstí, a že jestli ho někdy odkopnu, nakope mi prdel a sama se nechá přeměnit na kluka a bude s ním chodit.

Má to být přece moje kamarádka!

První krok k odhalení neznámého bylo zhotovení seznamu všech studentů z pátého ročníku. Všichni tři jsme se shodli, že zařadíme všechny koleje, abychom nikoho nepřehlédli. Následně jsme vyškrtli všechny chlapce, kteří neměli černé vlasy. Tím nám na pergamenu zůstalo jen třicet jmen.

„ Vyškrtni ještě všechny, kteří mají brýle." Řekl jsem Pans. Právě jsem se rozvaloval na pohovce ve společenský místnosti Zmijozelu a zamyšleně jsem koukal do stropu. Pansy seděla ve vedlejším křesle, na kolenou pergamen se jmény chlapců z pátého ročníku. Blaise ležel na břiše na zemi obklopený učebnicemi a pergameny, zrovna si dodělával úkol na přeměňování.

„Proč? On ti řekl, že nenosí brýle?" Zeptala se zaujatě Pansy a koncem brka si bezmyšlenkovitě přejížděla po spodním rtu. Blaise na ní zíral a sám si olízl svoje rty. Už delší dobu mám podezření, že se mu Pansy líbí a dokonce jsem se ho na to před pár dny i ptal. Nejdřív zapíral a hrál, že neví o čem mluvím, ale nakonec se mi podařilo dostat z něj přiznání. Samozřejmě po mě hned chtěl, abych jí to hlavně neříkal, což jsem mu klidně slíbil.

Neboj Blaisi, já nic neřeknu, to ty. Jen tě k tomu musím donutit. Co bych to byl přece za kamaráda, kdybych ti nepomohl?

„Ne, to ne. Jen...Víte, jak jsem vám říkal, že mi dovolil, abych si ho "ohmatal"? Žádné brýle na sobě neměl." Otočil jsem hlavu Pansynym směrem a zazubil se na ní.

„Chytrý a mazaný." Vrátila mi úsměv a začala z pergamenu vyškrtávat různá jména.

„Jsi dobrá učitelka." Pochválil jsem ji a podíval se na Blaise, který pořád pozoroval Pansy a nevnímal svět okolo.

„Hej Blaisi! Na co tak zíráš?" Poškádlil jsem ho a vesele se zubil, když s sebou Blaise polekaně trhl a zamračeně se na mě podíval.

„Ale na nic, Draco." Zavrčel na mě a výhružně se na mě podíval. Já jsem na něj spiklenecky zamrkal a dál pokračoval v provokování.

„Ale no tak! Nechceš snad říct, že naše Pansy je nic?" Škádlil jsem ho dál. To už Pansy zvedla oči od pergamenu a zvědavě nás pozorovala.

„Promiň, to se ani nesmím koukat?" Vyprskl na mě dopáleně. Ještě jednou jsem na něj mrkl a doufal, že pochopí mé znamení, že teď je ta pravá chvíle Pansy něco naznačit. To ho snad ale naštvalo ještě víc. Nechápu to. Vždyť jsem mu jen pomáhal! Copak už je tak zabedněněj?

„Víš ty co Draco? Raději se starej o to, aby jsi našel toho svého miláčka a mě si nevšímej!" Zavrčel docela nahlas. Pansy si šokovaně zakryla pusu dlaní a rozhlédla se po celé společence, zda ho nikdo nezaslechl. Já jsem se rozzuřeně posadil a nevěřícně na něj koukal.

„Co máš za problém?" Zasyčel jsem na něj naštvaně a cítil své zběsilé srdce, jak mi buší v hrudi. Opravdu jsem se bál, že by to mohl někdo zaslechnout.

„Nic, promiň já...já..." Blaise najednou úplně zbledl a do očí se mu nahrnuli slzy. Vyděšeně jsem se na něj koukal a začalo mi být líto, že jsem na něj tak vyjel.

„Blaisi. Promiň, je to kvůli mě? Co se děje?" Zvedl jsem se z pohovky a došel k němu. On ale rychle vyskočil na nohy a rychle sesbíral všechny svoje věci.

„To nic. Není to tebou. Promiňte." A potom už zmizel. Jen jsme na sebe s Pansy vylekaně koukali. Nechápu, co se právě stalo, a už vůbec nechápu příčinu. Už jsem se chtěl za Blaisem vydat a dostat z něj, co se děje, ale Pans mě zarazila.

„Teď ho chvíli nech. Akorát by jsi to zhoršil. Máme štěstí, že je tady málo lidí a nikdo nic neslyšel, jinak by jsi měl opravdový problém u svého otce. Příště si musíme dávat větší pozor a tohle řešit někdo jinde." S těmi slovy rychle uklidila pergamen do brašny. Já se znovu posadil na pohovku a sklonil hlavu do dlaní. Z obláčku úplného blaha jsem spadl zpět na zem ke kruté realitě, kde už nic není růžové.

„Nikdy jsem ho neviděl takhle mimo. Jak to, že jsem si nevšiml, že se s Blaisem něco děje?" zeptal jsem s zasmušile.

„Je to přeci Zmijozel, a pokud on nechce, aby jsi věděl, co se sním děje, nezjistíš to. Je úplně zbytečné dávat si za to vinu Draco." Pansy ke mně došla a konejšivě mě pohladila po zádech. Jemně jsem ji objal kolem pasu. Doufám, že se tohle rychle vyřeší a nějak mu s Pansy pomůžeme.

Ještě chvíli jsme tam s Pansy jen tak seděli, každý pohroužený do svých vlastních myšlenek. Ona mě stále hladila po zádech a já si o ní opíral hlavu. Únava nás však už brzy zahnala do svých ložnic. Když jsem opatrně otevřel dveře, spatřil jsem, že Blaisova postel je zakrytá sytě zelenými závěsy. Povzdech jsem si, převlékl do spacích kalhot, s tričkem nespím, a sám se taky jsem zalezl do postele. Tahle noc byla po dlouhé době, až nepříjemně známě, plná zlých snů a nočních můr...
_____

Pohled ze třetí osoby:

Zatímco se blonďatý chlapec propadl do svého neklidnéhi spánku, o pár mil dál od školy se v sídle Manoru krčil chlapec před blonďatý mužem. Ten se nad ním tyčil s hůlkou v ruce a nebezpečným pohledem.

„Řekni mi, ještě jednou, co že si přesně slyšel?" Zavrčel na chlapce, pln nenávisti a zloby. Šedé oči měl zúžené na dvě malé škvírky.

„P-pane. Říkal, ž-že si má Draco h-hledat svého m-miláčka. Taky jsem Vám p-přeci říkal, jak se t-teď Draco chová divně a.."

„Ticho!" zařval na chlapce blonďatý muž a ten okamžitě zmlkl.

„Chceš mi snad říct, že můj syn dělá někomu děvku?!"

„P-pane j-já... Ne t-t-o..."

„Crucio!" Místností se ozval bolestivý křik a chlapec se na zemi začal svíjet. Ozvěna jeho utrpení se rozlehlá po celém sídle a znatelně působila blonďatému muži radost.

„Vypadni. A od teď mi budeš hlásit vše, co můj syn dělá. A ne že o tom budeš vyprávět někomu jinému!" Vyhrožoval, když konečně ukončil mučivé kouzlo a otočil se k odchodu nechávajíc těžce oddechujícího chlapce na zemi za sebou.

Tak Draco se s někým schází za jeho zády? A ještě to vypadá, že je jeho syn buzna! Pokud se ukáže, že jen kousíček z toho, co slyšel byla pravda... Pak si, můj milý Draco, budeš přát, aby jsi se nikdy nenarodil!

~AA