Black Moon

22.Kapitola

Jen tak jsem se procházela parkem a přemýšlela co vlastně udělám.
A na nic jsem nemohla přijít.

On ze mě udělal to co jsem, to on mi zabil sestřičku a zkurvil mi život.

Měla jsem ruce v dvě pěsti tak silně, že mi zbělaly klouby a já zanadávala , protože jsem si nehtem zajela do rány, kterou mám na ruce.

" Elisabeth? " uslyšela jsem za mnou hlas a rychle se otočila.

" Co je Chrisi? " zavrčela jsem na něj.

" Jdu kvůli tomu vlkodlakovi, kterého máš dnes zabít.. Měl by přijít k řece něco okolo 12 hodiny odpoledne.." odpověděl mi na to profesionálním hlasem Chris.

Když už chtěl odejít jen jsem ho zastavila.

" Chrisi, kde je Loren?  Neříkal ti o ní Alfa něco? " zeptala jsem se ho.

" Nevím kde je a když jsem se ptal pána, tak mi řekl že ji žádnou misi nezadával " odpověděl mi Chris a já věděla že říká pravdu.

" Dobře, omluv mě zítra ve škole " řekla jsem a chtěla odejít.

" A kouzelné slůvko by nebylo?  " Zeptal se arogantně.

" Polib si " zakřičela jsem a už se šla připravit.

No a protože jsem měla času docela dost.. Je teprve 1 hodina ráno.

Šla jsem do tělocvičny, kde jsem dříve viděla boxovací pytel.

A stále tam taky byl.
Bušila jsem do něj hlava nehlava.

Jenže pak za mnou někdo neslyšně přišel a poklepal mi na rameno.

No bouchla jsem ho vší silou do břicha. Omylem..

" To je mi milé přivítání, ale pořád lepší než to loučení " Zaskuhral Thomas.

" Panebože promiň " přiběhla jsem k němu, protože si tou ranou sedl na zem.

" Jsi v pořádku? " ptala jsem se ho starostlivě.

" Jo jo jsem a budu " Pověděl mi.

" Potřebuješ něco? " zeptala jsem se ho zase s velkou změnou nálady a pro ty co pořád moje změny nálady nepochopili.

Jsem na něj hnusná aby mě nechal na pokoji a šel si svojí cestou.
Protože mi na něm kupodivu i trochu záleží.
Nechci mu ublížit a nechci aby se to samé co Sofí stalo jemu.

" Páni rychlá změna nálady.. Zase, ale vlastně proč?  " zeptal se mě.
Já jen zakroutila očima a chtěla odejít.

" El počkej.  Co se děje?  A řekneš mi kdo je Sofie?  " zeptal se mě starostlivě a zmínil ji.

" Nic se neděje Thomasi.. Já se o to postarám sama.. A o Sofí od tebe nechci slyšet ani slovo! " řvala jsem na něj co jen to šlo.

Utekla jsem před ním, utíkám od všech co mi chtějí pomoct jen proto, aby se jim nic nestalo.
Abych jim já něco neudělala.
Chápu že každý dělá chyby a ani já se jim nevyhnu.
Ale je to můj zkurvený život, který si musím odžít bez dalších úmrtí nevinných.
Vím že za to mohu tak trochu i já, ale jestli je pravda to co se psalo v tom dopise, tak jsem za to já tak úplně nemohla.

Chtěla bych vědět kdo to je, chtěla bych vědět proč..
Chtěla bych toho vědět tolik..
Ale přece jen nechci vědět nic..

Je to zvláštní.. Tenhle pocit..
A hlavně proč zrovna já? ..

Dobře už bych měla vyrazit na cestu.. Je pět hodin ráno já se tu procházím v parku a přemýšlím už tři hodiny.. A stejně jsem na nic nepřišla..

Šla jsem pomalu svojí cestou k řece, která tekla nedaleko naší jeskyně.

Zatím co jsem běžela ve vlčí podobě lesní krajinou, tak jsem měla dost času přemýšlet.

A samozřejmě jsem si kladla otázky na které samozřejmě že nemám, nebo neznám odpověď.

A ano ,pořád mě zajímá ten týpek, který mi totálně otočil život vzhůru nohama.
Neboli řečeno : z andílka se stal démonek a z toho se stal pořádný démon..

Který je poslední dobou zlatíčko, něco jako andílek s růžkama..

Po asi dvou hodinách neustálého běhu a přemýšlení jsem byla na místě.

Bylo sedm hodin a on tam má dorazit něco okolo dvanácté hodiny. Času dost.

Šla jsem tedy k oblíbenému místu u vodopádů, které bylo kousek od řeky a zadívala jsem se do toho, jak si voda bezstarostně jde svojí cestou a padá do neznáma.

Jo, taky bych chtěla jen volně padat do neznáma a nic neřešit.
Ale to prý v mým životě není možný.
Prý složka nenalezena.

Asi se ztratila i se složkami: upřímnost, slušné chování a mohla bych i pokračovat.

Nevím kolik bylo přesně, ale typuji něco okolo desáté hodiny dopoledne.
A ano ,prostě tu už jen tak sedím a sleduji padající vodu přes tři hodiny.

Vrátila jsem se zpátky do reality a šla čekat na toho vlkodlaka k řece.

A on se tam po nějaké době čekání také i ukázal.

" Kdo jsi?  " začal svým vlčím a hlubokým hlasem.

" Tvoje smrt " odpověděla jsem mu tím svým a doslova na něj skočila a chtěla ho i zabít, vážně..

Ale co když má rodinu, bratra nebo sestřičku.. Jako jsem měla já..

Zaklepala jsem hlavou a chtěla ho dodělat, ale nakonec mě odhodil..

Měla jsem jen naražený žebra nic velkýho, ale on skončil s nehezkým škrábancem přes celé oko z kterého mu tekla krev..

Pořád lepší než smrt pro něj .. Za to já bych už chtěla tohle vše ukončit, ale ještě si počkám jak se to vyvrbí.
Stejně mi poslední dobou přijde, že jen čekám co se stane.

" Vypadni nechci tě zabít " křikla jsem na něj a sotva se zvedla.. Bylo to jen naražené, ale kurva hodně to bolelo.

" Copak nechceš přiznat prohru "
odvětil arogantně.. Kdybys věděl chlapče..

" Nikdy neprohrávám, jen dnes nemám náladu  na to tě zabít a měl bys být rád.. Tak padej než si to rozmyslím a než něco namítneš. Nezapomeň že jsem lepší než ty a nepřežil bys to " řekla jsem mu, on pochopil a odešel..
Já si tedy šla taky a hezky domů..

No a abych to neměla moc lehký. Ucítila jsem úder ze zadu na hlavu a už letěla k zemi..
______________________________________
Ahojky všem! 
Doufám že se trochu líbila ikdyž byla o ničem 😂
Příští kapitolka až v pondělí ❤