Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

1. kapitola

Elwing

Seděli jsme naproti sobě, každý s jablkem v ruce. Nějakou dobu jsme mluvili o našich oblíbených pokrmech, abychom si alespoň trochu zpříjemnili stereotypnost jídla. Zakázali jsme si mluvit o všem, co by mohlo nepříteli prozradit, kde jsme nebo co je naší slabinou. Bylo náročné držet se v tak úzkém okruhu. 

Kdesi nedaleko vzlétlo k obloze několik ptáků. Liam se okamžitě zvedl. 

„Raději to půjdu prozkoumat," řekl, ale ještě se otočil, „cítíš se dobře? Můžu tě tu chvíli nechat?"

Zavřela jsem oči. Nic jsem necítila. „Ano, neměj strach. Jen se ke mně v pořádku vrať." 

Mrknul na mě a zmizel mezi stromy. 

Poodešla jsem kousek na opačnou stranu, abych mohla zahodit ohryzky z jablek. Každý trochu jiným směrem. Pak jsem si sedla zpátky na zem, opřela se o kmen stromu, od kterého byl nejlepší rozhled po okolí, a prostě jsem čekala. 

Netrvalo to tak dlouho, když se ozvalo praskání větviček. Zaslechla jsem i dva hlasy.

Emcee

"Liame?! Jsi to ty?" 

Byl to někdo, kdo se velice podobal popisu, který mi Elwing poslala. 

"Ahoj Emcee, jsi to ty?" 

"Ano, to jsem. Zdravím, Liame, rád tě konečně poznávám tváří v tvář. Jak je na tom Elwing?" 

Liam si mě prohlížel od hlavy až k patě, nedbal na žádné společenské kodexy, já jakožto trpaslík jsem ho očividně velice zaujal. Bral jsem jeho pohledy jako kompliment. 

Konečně si všiml mého tázavého výrazu a uvědomil si otázku. "Ano, promiň, opravdu jsem se nikdy s trpaslíkem nesetkal, je to pro mě zvláštní." 

"Chápu, v pořádku." Gestem ruky jsem naznačil, že mi stále neodpověděl. 

"Ach, jistě, není na tom špatně, teď je to vlastně docela dobré. Proto jsem si dovolil nechat ji chvíli samotnou." 

"To rád slyším. Zaveď mě k ní, chtěl bych ji vidět. A taky bych nerad, aby byla dlouho sama, je to nebezpečné, může se jí rychle přitížit." 

"Pojď za mnou", řekl Liam, mávl rukou a vyrazil.

Elwing

Konečně jsem viděla přicházet dvě postavy. První z nich, vysoký, usmívající se, s jiskrou v očích, to byl Liam. Druhý byl menší, malinko zachmuřený a připadal mi důvěrně známý. 

„Emcee?" postavila jsem se proti nim, „jsi to opravdu ty?" 

Nastalo ticho. Oba dva jsme se navzájem prohlíželi. Ani jeden z nás se neměl k pohybu. 

Liam se nejspíš rozhodl, že to celé trvá příliš dlouho, poněvadž dlouhými kroky vykročil ke mně, dotkl se mého ramene a poznamenal: „Ano, skutečně je to on. No tak, běž ho přece přivítat."

 Koutkem oka jsem viděla, jak skrývá úsměv. Došla jsem tedy k trpaslíkovi. Všimla jsem si ošklivé rány na jeho krku. Rozhodla jsem se, že to je teď vedlejší záležitost. 

„Tak ráda tě vidím." 

Byl tady, stál přede mnou. Nějak mi to stále nedocházelo. Nadechl se, asi chtěl něco říct, ale už jsem to nevydržela. Objala jsem ho. 

„Tak ráda."

Emcee

Její objetí mě zahřálo u srdce. Něco takového jsem necítil už dlouho. Naposledy když mě otec za něco chválil a to když se stalo párkrát za rok, byl to zázrak. Cítil jsem se zase skvěle, neporazitelný, všemocný. 

Objetí bylo asi tak dlouhé jako předchozí mlčení, protože si Liam rozpačitě odkašlal. 

"Promiň, dlouho jsme se neviděli," řekl jsem mu. 

"Já vím, Emcee, jen jsem si připadal divně. Chcete být chvíli sami?" 

"To není třeba, díky," odpověděl jsem asi až příliš rychle a pohotově. Pravdou je, že bych to uvítal, ale zdálo se mi to divné. 

Zpozoroval jsem změnu v jejích očích, asi se jí má strohá odpověď trochu dotkla. 

"Vypadáš dobře, Elwing" zalichotil jsem jí. 

Připadalo mi, že za tu dobu, co jsme se neviděli, se jí začaly rýsovat svaly. Uvědomil jsem si, jak těžké to měla.