Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

21. kapitola

Emcee

Šli jsme domů a na Elwing byla jednoznačně znát nervozita z nadcházející schůzky. Kdybych věděl, jak jí pomoci, udělal bych to. 

Bylo mi jasné, že to za ní nikdo neudělá, že je to jen a jen na ní, protože my na schůzce být nemůžeme. Dokázal jsem si představit, že to bude asi ten hlavní problém. Vyměnit si to s ní tak úplně nemůžu, myslím, že by to ten ctitel poznal, Elwing je o něco půvabnější než já. 

Páni, kdybych takový humor říkal nahlas, byl bych už skoro jako Liam, pomyslel jsem si. 

Dotkl jsem se jejího ramene v zoufalém gestu o utěšení. "To zvládneš, Elwing. Jestli chceš, nepůjdeme spát a počkáme, až se vrátíš, co ty na to?"

Elwing

Trpaslíkovo gesto mě mile překvapilo. I když bych si strašlivě moc přála, aby na mě někdo čekal, až se pozdě večer vrátím, nemělo smysl je kvůli vlastní slabosti nutit být vzhůru. 

"Děkuji, ale nemusíte to dělat. Jistě jste oba velice unavení a já vám nechci bránit v zaslouženém odpočinku." 

Liam se nejspíš chystal něco namítnout. Ještě než stihl promluvit, ozval se za námi hlas. "Nemějte strach, vrátím vám ji v pořádku." 

Otočili jsme se přímo ke strážnému. Úředník okamžitě vykročil kupředu s nataženou rukou. "Jmenuji se Liam. Těší mě. Dejte na ni dobrý pozor." 

Potřásli si rukou. "Také mě těší. Budu ji chránit vlastním tělem, bude-li to třeba." 

Pohlédl na trpaslíka, ten ale jen kývl na pozdrav.

Už mě to přestávalo bavit. Nebylo mi příjemné, když se o mně mluvilo, jako bych tam vůbec nebyla. "Promiňte, ale ona je přímo tady a dokáže se o sebe postarat." 

Liam se zasmál, strážný s úsměvem odvětil: "O tom nepochybuji. Můžeme tedy vyrazit?" 

Krátce jsem se rozloučila s přáteli. Pak jsem se připojila ke svému společníkovi. 

"Kam půjdeme?" ptala jsem se. 

"Nechte se překvapit, jistě nebudete zklamaná." 

Ten je samé tajemství. Raději jsem se držela zpátky, méně osobních informací, menší hrozba. Dlouho jsme si jen tak povídali, o Edorasu, o zdejších zvycích a lidech. Bylo to příjemné, nemuset řešit všemožné problémy a jednoduše se bavit. 

Brzy jsme stáli u okraje města, kde jsem ještě nikdy nebyla. Strážný došel k hradbám, aby otevřel malá dvířka. "Až po vás slečno," řekl s elegantní úklonou. 

"Děkuji." 

Vstoupila jsem dovnitř. Přede mnou bylo točité schodiště, zjevně vedoucí nahoru na hradby. Pohybem ruky mi dal najevo, že naše cesta vede právě po tom schodišti. Vystoupali jsme až na vrchol. Z hradeb byl úchvatný rozhled po okolí, jelikož celé město stálo na vyvýšenině. 

"Páni, to je krása," vydechla jsem. 

On se jen spokojeně usmál a vedl mě dál po obvodu zdi. Stála tam vysoká plošina, taková, na které byla obvykle hranice z naskládaného dřeva kvůli signalizaci blížícího se nebezpečí. Nyní tam dřevo nebylo. 

"Budu poněkud troufalý, Nesso. Přál bych si, abyste se mnou vylezla nahoru. Uděláte to pro mě?"

Usmála jsem se. "To už ovšem bude druhé přání, které vám splním. Do kouzelných tří zbývá poslední."