Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

Epilog (ukázka z další části)

Elwing

Šli jsme už půl dne bez jediného zastavení. Oba jsme cítili, že naše kondice za všechny ty dny strávené v Edorasu opravdu silně poklesla. Rozhodli jsme se zastavit alespoň na oběd. Měli jsme s sebou nějaké sušené maso. Stačilo najít vhodné místo k malému pikniku. 

Hned od začátku cesty jsme si dávali dobrý pozor na stopy, co po nás mohly zůstat. Připadalo nám to tak nejbezpečnější. Liam přešel z cesty na velkou travnatou pláň. 

"Tady asi stejně nenajdeme žádnou skrýš. Zkusme si přece jenom sednout tady." 

Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nebyl ani strom, za kterým by se mohl někdo schovávat. Hrozící nebezpečí bychom spatřili ve stejné chvíli jako ono nás. 

"Souhlasím. Už si stejně potřebuju na chvíli sednout." 

Liam se pobaveně zasmál. "Ale copak? Bolí nás snad nožičky?" 

Zpražila jsem ho pohledem. "Bolí nás tvůj žalostný pokus o vysmívání." 

Smál se ještě víc. "Tragická komedie, ano, to vážně zní jako můj styl." 

Dali jsme se do oběda. Přemítali jsme, kdy bude vhodné napsat první dopis trpaslíkovi. Nechtěli jsme je posílat Elfwinovi, jistě bude mít jiné starosti a Emcee nám určitě odpoví. Dohodli jsme se, že počkáme alespoň do druhého dne, protože nyní se stejně nedělo nic, o čem by bylo zajímavé číst. 

Po jídle jsem ještě chvíli seděla v trávě. Liam si z kamínků skládal pomyslnou mapu Středozemě a ukazoval mi, kde se zhruba nacházíme. Obdivovala jsem tyhle jeho znalosti. Bez něj bych se každou chvílí určitě ztratila. 

Z těchto myšlenek už stačil jen jeden krok k představám o tom, co asi zrovna dělá Emcee. Má vedle sebe Brona? Jistě jsou pořád spolu. 

Úředník mě vytáhl na nohy. "Tak pojď, pokusíme se ještě víc unavit tvé královské nožičky." Znovu měl svůj obvyklý pobavený výraz. 

"Jen si zahrávej, Liame. Víš, co tě čeká, až tě jednou vezmu za slovo?" 

Předstíral údiv a zvědavost. "Co mě čeká?" 

Tentokrát jsem to byla já, kdo se tvářil sebevědomě. "Budeš muset nést celou tuhle královskou maličkost." 

Upřímně se rozesmál. To mi zlepšilo náladu. První den cesty se zatím dařil podle plánu.

Emcee

Cesta podél hor mi vyhovovala, mohl jsem se jimi kochat kdykoliv jsem měl chuť a cítil jsem se alespoň trochu ve svém živlu. Pochod byl jinak nezáživný, jak jsem čekal. Neměl jsem s kým se bavit, ale to mi nikdy nevadilo. Uzavřel jsem se do svých představ a slepě kráčel kupředu. 

Byli jsme na cestě první den. Čekaly nás po něm ještě dva. Čtvrtý den bychom měli být u Minas Tirith, obléhat nebo útočit. Měli jsme s sebou mnoho žebříků na zdolávání hradeb, dvě obléhací věže a tři katapulty. Nezáviděl jsem vojákům, co museli tohle táhnout nebo nést. 

V mém šiku se nacházela velká část jednotek s žebříky, v králově věže a vzadu katapulty a Farstad velel zbytku žebříků. 

Večer jsem se setkal s velkou změnou, kdy jsem nemusel držet hlídku, dělali to za mě vojáci. Spánek jsem měl neklidný, právě kvůli této nejistotě. Mé bezpečí bylo v rukou neznámého člověka. V noci jsem se často budil z lehkého spánku vzbuzen zpěvem vojáků u ohniště. 

Chvíli jsem byl s nimi, abych získal nějaké společenské postavení, ale nakonec jsem si šel z nudy znovu lehnout. Mnoho jsem toho nenaspal, ale na to jsem byl zvyklý z dolů po odchodu pana Gimliho. Tenkrát jsme pracovali dvakrát tolik. 

Brzy ráno jsme vyrazili a začal druhý den cesty, který neměl být o nic jiný než ten předchozí.

**Poznámka autora: Pokračování naleznete v knize: Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného