Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

11. kapitola

Elwing

Po rozmluvách ohledně zítřejšího cestování následovala skromnější večeře. Sušené ovoce bylo již dlouhou dobu naším stálým společníkem. Tentokrát jsme si jako místo na spaní zvolili mělkou prohlubeň za úrovní malého kopce. Byl poměrně blízko cesty, takže jsme opět mohli sledovat každého, kdo kolem nás projde. Rostlo zde jen pár keřů, které jistě později využijeme pro úkryty na noc. 

Rychle se stmívalo, takže jsme pouze posedávali a sem tam někdo něco řekl. Emcee dodržel svůj slib a vyrobil dva lehké dřevěné meče, se kterými bychom mohli trénovat. 

Ukázalo se, že Liam četl knihu o typech šermířských švihů, takže nás nyní bavil jejich předváděním. Některé z nich byly provedeny skoro bezchybně, některé by ho stály život. Ale to jsem mu prozatím neříkala. 

"Jak jsi na tom s šermováním ty, Emcee? Troufáš si na zcela přátelský souboj?" pronesla jsem svoji výzvu.

Emcee

"Nejsem na tom nejhůř, ale ani zdaleka ne nejlíp. Můžeme to zkusit." 

Stoupl jsem si do postoje, který mě Elwing včera naučila. Ona si stoupla podobně, jen o něco precizněji než já. Ty cvičné meče se mi docela povedly, mrzelo mě, že jsem za ně nebyl pochválen. 

Čekal jsem, až Elwing udělá první krok. Musel jsem být hodně trpělivý, nechtělo se jí do toho. Liam už nás dokonce pobízel, abychom se do toho dali. 

Nakonec jsem se dočkal a úder se mi podařilo vykrýt, stejně tak jako jí můj protiúder. Pak však provedla nečekaný úder shora a já dostal cvičným mečem po hlavě. V tu chvíli jsem litoval, že jsem vybral tak tvrdé dřevo, rána docela bolela. 

Elwing se mi hned začala omlouvat.

Elwing

"Proboha, Emcee, omlouvám se, čekala jsem, že se vyhneš. Jsi v pořádku?" 

Sklonila jsem hrot k zemi, aby bylo zřejmé, že se nechystám znovu zaútočit. Trpaslík zdráhavě kývl. 

"Slibuji, že se to příště nestane, nevím, proč jsem ránu dokončila. V nácviku jsem zvyklá zastavovat úder před nárazem." 

To jsem se tedy zase vyznamenala, asi bychom toho měli nechat, než zraním ještě Liama. Zapíchla jsem meč do měkké půdy, a aby nedošlo k mýlce, šlápla jsem na trpaslíkův hrot. Tak jsem se ujistila, že oba víme o ukončení souboje. Pak jsem přešla ke svému protivníkovi. 

"Smím se podívat?"

Opatrně jsem si prohlížela zasaženou část hlavy, abych se přesvědčila, že je Emcee v pořádku. Nevěřím, že by mi řekl, kdyby nebyl. Naštěstí jsem žádné poranění neobjevila. Zahlédla jsem, jak se Liam docela samolibě usmívá. Zpražila jsem ho pohledem a pak jsem se vrátila k trpaslíkovi. 

"Vážně mě to mrzí, Emcee," řekla jsem a ať chtěl nebo ne, objala jsem ho.

Emcee

Začal jsem se smát a Elwing vypadala trochu zmateně a snad i naštvaně. 

"Jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Vidíš, dovedu se zranit i ve cvičném souboji, tady vidíš, jak na tom s šermem opravdu jsem." 

Stále jsem se smál, když jsem se posadil a mnul si bolavou hlavu. Princezna se mi ještě jednou omluvila. 

"To je dobrý, v pořádku." 

Tentokrát jsem se pokusil o upřímný úsměv. Snad se setkal s úspěchem a Elwing už si o mě nedělala starosti. Vážně mě ta situace spíš pobavila než cokoliv jiného. Mrzelo mě, že si z toho tolik dělá. 

Bylo mi jasné, že trénink pro dnešek skončil. Škoda, Liam by si jistě také rád zašermoval. Místo toho jsme raději připravili tábořiště, lehce pojedli, rozdělili hlídky a šli spát. Zítra nás čeká ještě kus cesty. 

Elwing si vzala hlídku jako první, trvala na tom, že si musím odpočinout. Dnes bylo třeba dávat o něco větší pozor, u cesty by to mohlo být nebezpečné.

Elwing

Jelikož jsem dobře věděla, jak nebezpečná je cesta kousek od nás, dala jsem si hodně záležet na svém úkrytu. Hlídku jsem strávila sezením v jednom z nízkých křoví, jež rostla okolo. 

Potřebovala jsem být aspoň chvíli sama. Již několik dní stále jen jdeme, pořád jsme spolu, dva muži, vlk a já. Asi už to nezvládám. Dlouho jsem přemýšlela a rovnala si v hlavě myšlenky. Tak moc mi chybí Radagast, vždycky věděl, co mi má říct. Nebo můj bratr. Chudák Eldarion, je někde zavřený, kdo ví, zda je stále naživu. A já se tu mezitím hroutím, protože mám zmatek ve všech svých pocitech. Všechny je postupně ztrácím, blízké i emoce. 

Dál a dál, myslí mi plynuly vzpomínky i myšlenky. Všude bylo ticho. Až moc velké ticho, obvyklá noc je plná zvuků zvířat, větru, větví, ale tady je jen prázdno. To je zvláštní, nezdá se mi to v pořádku. 

Zůstala jsem nehybná. Jen očima jsem sledovala krajinu okolo sebe. 

Tam se něco pohnulo! 

Nebo se mi to celé jen zdá? Už z toho všeho blouzním? Ne, teď se to pohnulo o kus dál vlevo. Vypadalo to jako velký kus látky, která se naprosto nehlučně přibližuje vysokou trávou. Z druhé strany se blížila druhá temná postava. 

Jejich plášť se zdál být tmavší než noc. Zamrazilo mě při pomyšlení, že jeden z nich se teď možná přibližuje ke mně, ale já ho nevidím. Měla jsem silné nutkání otočit se. Musela jsem vydržet, přece se neprozradím. 

Když se oba přízraky dostaly asi na 20 metrů od spících, Bron se zavrtěl. Postavy se zarazily. Co budu dělat? Nechala jsem je popojít ještě o něco blíž. Prohlížely si mé společníky, ale nezdálo se, že našly to, co hledaly. Skončili zády ke mně, toho jsem musela využít. 

Slabě jsem hvízdla, tak, aby mě slyšel Bron, a vystoupila jsem z křoví. Cizinci se otočili. 

"Dál už ani krok, jsem ozbrojená," varovala jsem je. 

Ticho, tísnivé ticho. Jakoby si mě důkladně prohlíželi. Všimla jsem si, jak Bron švihl ocasem. Takže mě slyšel, to se mi ulevilo. Stále se nic nedělo, jen jsem v rukou nervózně svírala své dýky. 

"Odejděte a ušetříte si mnohé problémy," řekla jsem. 

Náhle mi hlavou projela ostrá bolest. Až mi slzely oči, jakoby mi někdo trhal jednotlivá vlákna mozku a dělal to nesnesitelně pomalu, s rozmyslem. Před očima jsem viděla obraz sama sebe, bylo to tu noc, kdy jsem naposledy viděla Doriena. Podlamovala se mi kolena, bolest neustávala. Slyšela jsem syčivý hlas. 

"Ty odejdeš s námi." 

Snažila jsem se přes slzy něco rozpoznat, ti dva se nejspíš přibližovali. 

"Na to bych nespoléhala," odpověděla jsem a znovu hvízdla, tentokrát hodně hlasitě. 

Bron s vrčením skočil po prvním z nich. Myslím, že tak strašlivý křik, jaký vydal vetřelec, by vzbudil i mrtvého. Skutečně přede mnou bylo víc pohybu, to byli asi Emcee a Liam. 

Když jsem si byla jistá, že jsou všichni tři mí společníci vzhůru, dovolila jsem si sednout a ulevit si od bolesti. Tedy tak jsem to měla v plánu. Ve skutečnosti jsem se pravděpodobně svezla k zemi.