Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

Prolog (aneb kde jsme to skončili)

Elwing

V duchu jsem neustále mluvila sama k sobě: "Musíš se soustředit. Mysli na něco jednotvárného. Snaž se. Jak silně ti bije srdce? Zdá se, že chce vyskočit z hrudi. Uklidni ho, zpomal ho. Naslouchej mu."

Šíleně mě bolela hlava, zřejmě příznak nezvané návštěvy. Trvalo to už tak dlouho, bála jsem se, že nevydržím.

Skrze clonu mých vlastních myšlenek ke mně dolehl hlas: "Elwing? Jsi tu? Slyšíš mě?"

Uvědomila jsem si, že sedím na zemi, objímám si kolena a kývu se ze strany na stranu. "Liame, promiň, vyděsila jsem tě?"

Měl v ruce jednu z mých zbraní, pro případ náhlého nebezpečí.

"Děláš si srandu? Jsem strachy bez sebe!"

"Opravdu? Dělala jsem něco hrozného?"

Ustaraně se na mě podíval. "Ty si to nepamatuješ? Teprve před chvílí jsem tě donutil, aby ses znova oblíkla. Běhala jsi okolo ve velice znepokojivém úboru."

Ale ne.

"Znepokojivém úboru?"

Pomalu jsem vstala, abych si od něj vzala nádobu s vodou.

"Ano a vážně mě to poznamenalo Elwing. Jsem příliš mladý na takové návrhy."

Na chvíli se odmlčel. Pak zcela vážným hlasem pronesl: "Totiž, samozřejmě ti nemůžu vyčítat tuto volbu, vždyť se na mě podívej. V celé Středozemi nenajdeš nikoho lepšího pro zkrocení svých vášní. Krásný, schopný, intelige..."

To už jsem po něm hodila lahví.

V posledním okamžiku uhnul a rozesmál se. „Ty mi taky vždycky všechno věříš."

Vážně jsem se snažila zůstat zamračená, jenomže moje důstojnost už stejně vzala za své.

„Já tě dostanu, Liame, jen počkej."

Než jsem se mohla vůbec pohnout, přehodil si mě přes rameno jako bych nic nevážila.

„Myslím, že jsem tě předběhl," prohlásil vesele.

Pomyslela jsem si, jaké mám velké štěstí na přátele.

Emcee

Mohutný strom se přibližoval a jak se zkracovala vzdálenost mezi námi, šel jsem rychleji a rychleji. Už jsem chtěl být u Elwing. Její stav mě vážně znepokojoval a ani jsem si nebyl jistý, jestli jí dokážu pomoci. Přeci jen, takovéto stavy byla práce spíše pro kouzelníka než pro prostého trpaslíka.

Další důvod k mému spěchu byl škrábanec na krku, který se mezitím zanítil. Liam si s tím snad bude vědět rady.

Velkou část posledního úseku cesty jsem prošel téměř bezmyšlenkovitě, oči upnuté na cíl mé cesty. Zastavil jsem se až pod mohutnými větvemi stromu, abych si vzpomněl, kam to vlastně mám jít. Po zhruba sto metrech v dohodnutém směru jsem se zastavil a rozhlédl se.

Nikde nikdo.

"Elwing! Liame?!"

Už jsem myslel, že mi utekli, když se ozval neznámý hlas.

**Poznámka autora: Vítám vás u další části našeho příběhu! :) 

Hned ze začátku tu máme úsměvnou scénku. Liam se zdá být docela přátelský.