Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

2. kapitola

Elwing

Byla jsem lehce zmatená ze signálů, které ke mně byly vysílány. Ale ani to mi nemohlo pokazit znovu nalezený pocit, že jsem v bezpečí. 

„Děkuju, Emcee," usmála jsem se. 

Pak mi oči znovu sklouzly na nehezkou ránu. „Zato ty se nezdáš být ve své kůži. Liame, myslím, že by ses na něj měl podívat." Viděla jsem náznak nesouhlasu, ale téměř okamžitě zmizel. Muselo to být akutní. 

Liam s trpaslíkem chvíli mluvil, aby zjistil, proč se rána zanítila. Pak oba poodešli stranou. Po návratu měl Emcee kolem krku ovázanou lněnou látku, zřejmě nasáklou bylinným vývarem. Ten byl Liamovou oblíbenou léčebnou metodou. 

Chtěla jsem, aby věděl, že si jeho pomoci vážím. Dotkla jsem se jeho ruky a poděkovala. Stiskl ji se slovy: „To přece nic nebylo". 

Všichni jsme si na chvíli sedli, abychom probrali naši aktuální situaci. Moc dlouho jsme u toho nevydrželi, protože Liama zajímal každý detail trpasličího života. Když se ptal na pohádky, které se u nich vyprávějí dětem, už jsem se chytala za hlavu. 

„Prosím, už dost. Tolik informací tvoje hlava stejně nemůže pojmout." 

Liam se na mě naoko zamračil. „Neposlouchej ji Emcee. Moc dobře ví, že jsem chytřejší než ona a štve jí to." 

Smála jsem se. Vždycky bylo tak snadné bavit se v jeho společnosti. Šťouchl do mě tak, až jsem skoro přepadla. „Není to tak, Elwing?" 

Nenapadla mě lepší reakce než na něj vypláznout jazyk. „O tom můžeš leda tak snít." 

Oba jsme se na sebe usmáli. Emcee vypadal, jakože neví, co má dělat. Radši jsem se vrátila k chování princezny a navrhla nové téma hovoru – silmaril.

Emcee

Bylinný zábal na krku mě šíleně pálil a jejich dětské hašteření mě znepokojovalo. 

Když se Elwing zeptala na kámen, byl jsem skoro rád. Vytáhl jsem tajemný předmět zahalený v kusu hadru. Oba na mě a na kámen napjatě koukali. 

"Tak ho rozbal, ukaž nám ho," řekl nedočkavě Liam. Elwing trpělivě čekala. 

"Nevím, jestli je to dobrý nápad, nestačí vám to tak?" Nějak se mi prostě nechtělo kámen odhalovat, nepřišlo mi to bezpečné. 

Když mě o odhalení požádala i Elwing, svolil jsem a odhrnul látku. Jasná bílá záře se šířila temným lesem. Rychle jsem vrátil hadr. Silmaril nebyl v té záři ani vidět. 

"No, tak teď jsme se docela dobře prozradili. To by bylo o silmarilu dost. Jednak jsme teď byli vidět a zadruhé je možné, že se teď bude pokoušet mág nám dostat do hlavy." 

Jak jsem to dořekl, můj strach se naplnil. Elwing zalapala po dechu a chytila si hlavu.

Elwing

Mrzelo mě, že se Emcee zlobí. Neměli jsme přece v úmyslu se prozradit, ani jeden z nás nemohl vědět, že bude tento silmaril tak hodně zářit. Předchozí dva byly úplně jiné. 

Jak jsem nad tím přemýšlela, pocítila jsem prudkou bolest hlavy. Ale ne, znovu už ne. Lehla jsem si na zem a stočila se do klubíčka. 

„Omlouvám se, moc se omlouvám." 

Tuším, že jsem ta slova opakovala pořád dokola, prostě jen abych zaměstnala mysl. 

Před očima se mi prolínaly dva obrazy. První z nich byl tady a teď. Viděla jsem Liama, který u mě klečel, jako pokaždé v této situaci. Cítila jsem jeho dotek, pevný bod, jenž mě držel v realitě. Emcee byl o kus dál, nejspíš něco říkal, ale já ho neslyšela. Stále jsem cítila vinu a nechtěla jsem, aby se na mě zlobil. 

Toužila jsem zavřít oči, jenže to by druhý obraz zesílil. 

Dívala jsem se na les z ptačí perpektivy. Jako bych skutečně letěla vysoko nad stromy a snažila se prozkoumat každičkou jeho oblast. Kdesi vzadu v mé mysli sílil hlas. „Už jenom kousek. Veď mě dál." 

Začala jsem poznávat některá z míst, nad kterými jsem letěla. Nutně jsem potřebovala čistou hlavu, potřebovala jsem vymyslet, jak svést nepřítele z cesty. Nešlo to, bolelo mě celé tělo. 

Liam se otáčel na trpaslíka, aby mu něco odpověděl. O čem se ti dva teď můžou bavit? Nevypadali zrovna přátelsky naladěni, proč se oba tolik mračí? 

Hlas v mé mysli se ozval znovu: „Bolí to, že ano? Nemusí to tak být, jen mi pomoz. Podívej se na stromy pod sebou." 

Můj zrak se začínal zaměřovat na druhý z výjevů. Tuším, že v tu chvíli jsem sebou začala házet, nechtěla jsem se tomu poddat.

Emcee

Bylo vidět jak Elwing zápasí s čímsi ve své mysli, nebylo pochyb, že se jedná o temného mága. Liam se k ní naklonil a začal ji utěšovat, ale já si myslím, že ho ani neslyšela ani neviděla. Byla nám schopna jen sdělit, že je blízko. 

S Liamem jsme se dohadovali, co dál. Neměli jsme jí jak pomoci, protože do její mysli se nedokážeme dostat. Liam chtěl tedy utíkat a nést ji, ale to se mi nezdálo jako dobrý nápad. 

"Jen se jí přitíží a najde nás pak dřív, je rychlejší než my, Liame, útěk není možný." 

Díval jsem se do dálky a ostřil za koruny stromů. 

"Jak to můžeš vědět?" odsekl naštvaně. 

"Protože ho vidím," ukázal jsem mezi stromy do dálky. Byl tam vidět temný oblak, co se pohyboval rychle jako orel. 

"Pane bože, co budeme dělat?" 

Sáhl jsem pod kabát a vyndal balíček z temné pyramidy. Ani jsem nevěděl, co dělám nebo proč to dělám. 

"Ne, to ne, neblázni," Liam sáhl po kameni. Ucukl jsem a strhl ze silmarilu látku. Bílé světlo mě oslepilo a já slyšel jen ránu jako hrom z místa, kde se vznášel mág.

Elwing

"Ještě malý kousek. Už jenom chvilička," znělo mi v hlavě. 

Z bolesti se stalo něco tak obvyklého, tak jednotvárného, že jsem ji začínala ovládat. 

Usilovně jsem se soustředila na představu vzdáleného místa. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to je ten správný směr. Tam se přece nacházíme. 

Odvážila jsem se zavřít oči, abych se úplně ponořila do mágova rozhledu. Přebíjela jsem své vzpomínky vykonstruovanými představami a zdálo se, že to funguje. Začal se lehce stáčet. 

Pak se stalo něco nečekaného. Cítila jsem, jak mě Liam pustil. 

Znovu jsem slyšela vše, co se dělo kolem mě. "Ne, to ne..." 

Co se to dělo? Oslepilo mě světlo, tedy vlastně mága, já to jen viděla jeho očima. A pak přišla bolest. Jakoby mi někdo bodal tisíce jehliček do mozku, šílená, ostrá bolest. Hlas v mé hlavě křičel, byl to hrozivý zvuk. Myslím, že jsem vykřikla také. 

Vše neustále sílilo, věděla jsem, že to nemůžu vydržet, nemůžu přežít. Přála jsem si, abych se roztrhla na kousíčky, abych nic necítila. 

Náhle bylo po všem. Černo, ticho, prázdno.