Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

34. kapitola

Emcee

"Tak tady jste! Říkal jsem si, kde vězíte," prohlásil jsem a zaklapl knihu. 

"To bychom mohli říct taky, nemyslíš?" zeptal se mě vyčítavým hlasem Liam. 

"Omlouvám se, byl jsem na jednání s radou a králem. Přizvali mě, abych mluvil o strategii a o způsobu boje našeho protivníka. Docela dlouho jsem se nudil, protože probírali nudnou diplomacii, ale pak se na mě konečně dostala řeč a já se jim snad i zalíbil." 

Liam vypadal překvapeně. "No ne, tak to je báječné, že ses dostal do tak vysokých kruhů. To by nám mohlo dost pomoci." 

Zajímalo by mě, jestli mi tuto pozici závidí. Nebyl jsem si jistý, jestli se na ni hodím, přeci jen nejsem tak vzdělaný jako Liam. Elwing měla radost, že mě přijali a tvrdila, že na to mám, a že jim jistě s útokem hodně pomohu. Bylo hezké slyšet, jak mi věří. 

V následujících pár dnech jsme měli jednání dvakrát denně a já se zapojoval stále víc a víc. Stálo mě to ale mnoho práce i mimo zasedání, a tak jsem nemohl trávit tolik času s přáteli. To mě mrzelo. A ještě o to víc, když jsem viděl, jak to sblížilo Elwing a Liama. Zase ten divný pocit. Ale přípravy se blížily ke konci, tak to snad bude brzy lepší.

Elwing

Dny v Edorasu plynuly čím dál pomaleji. Všichni důležití lidé neustále plánovali a řešili a domlouvali strategie pro útok. Emcee byl stále častěji pryč kvůli poradám. Vlastně jsme ho vídali jenom u jídla, protože byl společensky hodně unavený. Zbyli jsme si tedy s Liamem jenom dva. 

Ze začátku to bylo úžasné. Prošli jsme každý kout města i okolní přírodu, hráli jsme hry, vymýšleli hlouposti, dokonce jsme trénovali šerm. Liam se v tom zlepšoval, občas jsem měla problém vykrýt jeho výpady. Moje dříve neproniknutelná obrana se stávala spíše předvídatelnou. Ráda jsem si takovou věc uvědomila a začala jsem pracovat na jiném stylu. 

Jak přicházely další dny, nám dvěma docházely nápady. Proto jsme většinu dne proleželi venku pod korunami stromů nebo na pokojích. Častěji jsme probírali vážná témata, bohužel se to projevilo i na naší náladě. Uvědomovala jsem si, že jsme najednou tajnůstkářští a uzavřenější. 

Zrovna jsme leželi v úředníkově komnatě, já zády opřená o stěnu, Liam s hlavou na mém klíně. Lehce jsem ho hladila po vlasech, zatímco mluvil. 

"Asi už to dlouho nevydržím. Vím, že jsme naprosto svobodní, můžeme si dělat, co chceme a tak. Ale znovu se cítím jako vězeň. Jako bych byl jenom vzduch, nevím, jak to popsat. Rozumíš mi?" 

"Ano, naprosto tě chápu. Cítím to samé. Víš, že to musíme vydržet, viď? Jinak to nejde." 

"Já vím. Je to tak správně." 

Když bylo ticho moc dlouhé, vyslovila jsem své obavy. "Musím přiznat, že tohle je přesně stav, ze kterého mám hrůzu. Pokud svrhnou Doriena, budu se muset vrátit do Minas Tirith a tam mě čekají přesně tak dlouhé porady jako krále Edorasu." 

"Já mám hrůzu z toho, že odejdeš." 

"Jak to myslíš?" ptala jsem se. 

"Stane se z tebe vládkyně, určitě se nebudeš toulat přírodou a plnit náročné mise. Pak zůstanu sám. Těžko říct, co bude dělat Emcee, je teď úspěšný. Třeba se mu to zalíbí. Jenom já nemám jasnou budoucnost." 

Slyšela jsem smutek v jeho hlase a bylo mi to líto. "Ale Liame, nikdy tě nenecháme samotného. Vůbec nad tím neuvažuj. Navíc, můj bratr je stále naživu. Dokud žije, jsem volná." 

Nálada se nijak nezměnila, tak jsem to zkusila jinak. "Samozřejmě pokud si nenajdu manžela, že? Pár se jich už hlásilo, možná bych měla..." 

Konec věty jsem nechala viset ve vzduchu. Následovala chvilka tísnivého ticha. Pak jsem na sobě ucítila Liamův pohled. Když jsem nereagovala, prudce se zvedl a otočil se na mě. 

"Počkej! Ty o tom vážně uvažuješ?" zeptal se zděšeně. 

Zasmála jsem se. "No jistě, mám skvělý výběr! Byl by tu Dorien, to by bylo krásné manželství, ne? Nebo mám přistoupit na eleganci zdejšího krále?" 

Úředník zvedl obočí. "Bylo snad něco vyřčeno? Něco, o čem nevím?" 

"Ne, nic se neděje. Neměj strach, víš všechno. Já jen, nejsem přece blázen, ty signály..." 

"Jo, občas, když ho vidím, chce se mi zvracet. Takže tam něco bude." Napodobil výraz i pohyby, jež dělal Elfwine při rozhovoru se mnou. 

Rozesmál mě. "Nech toho, tak hrozný zase není." 

"Když myslíš," řekl prostě. 

Opatrně si lehl zpátky, hlavu znovu opřel o má stehna a přemýšlel. "Co Emcee?" 

Teď byla řada na mě, abych zvedla obočí. 

"Tam žádné pocity nejsou?" naléhal. 

"Chápeš, že jsem tě chtěla jenom dostat k jiným myšlenkám, viď, že jo?" 

Usmál se, ale nic neřekl. Tak jsem tedy mluvila. 

"S ním je všechno složité. A to by přece být nemělo. Neměla bych se cítit, jako že dělám něco hrozivě špatně. Nebo že ho nějakým způsobem snad děsím. Přesto to tak je. Nechci přesvědčovat jeho ani sama sebe. Popravdě je to docela dlouho, co jsem nad tímhle přemýšlela. Od té doby se hodně změnilo." 

"Rozumím. Poznal jsem to, zvlášť teď, když se s ním ani nevidíme." 

"Přesně tak." 

Znovu se usmál, zvedl ruku, aby se dotkl mé tváře. "Takže... když jsme si to tak hezky shrnuli... mám šanci? Má nejdražší?" 

Pokusila jsem se na něj zamračit. "Ještě ty mi motej hlavu." 

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Liam ho pozval dovnitř. Byl to Emcee.

Emcee

Vešel jsem dovnitř a našel je, jak se válejí na posteli. To mě vůbec nepřekvapilo. Trochu mě ale zarazilo, že má Liam hlavu položenou v Elwinině klíně. Rychle jsem ale zahnal tu myšlenku a přešel k tomu, proč jsem přišel. 

"Právě jsem skončil s jednáním a chtěl vám říct tu velkou novinu hned." 

Liam se narovnal a posadil na okraj postele. Elwing zpozorněla. 

"Pozítří vyrazí armáda na Minas Tirith podle mého strategického plánu. Společně s radou a králem jsme ho vyladili a teď je připraven k použití." 

Žádné velké nadšení se nekonalo, to jsem čekal. Doufal jsem ale, že se objeví alespoň to malé. Byl jsem zklamán. 

"Dobře, chápu, že se vám nelíbí útok na město, ale je to hlavně útok na našeho nepřítele. Konečně něco uděláme!" 

Ticho. Liam se zvedl a vyrazil ke dveřím. U mě se zastavil a zvedl oči. "Gratuluji, Emcee," řekl mi se smutkem v očích. Neměl jsem na to odpověď a on na ni nečekal, prostě odešel. Povzdechl jsem si. 

"Má tam rodinu, Emcee, neměj mu to, prosím, za zlé. Jistě by z tebe jinak měl velkou radost," přesvědčovala mě Elwing.

"A máš ji ty?" zeptal jsem se pln svou poslední nadějí. 

"Jsem opravdu ráda, že jsi našel něco, co tě baví a jsi v tom tak dobrý. Jistě jsi odvedl skvělou práci. Z nebezpečí, které z této války vyplývá pro prostý lid, ale radost nemám." 

"Neboj se, nedopustím, aby se ublížilo nevinným." 

"To ale přece nemáš jak ovlivnit," řekla a otočila se k oknu. Skrývá snad slzy? 

"Mám. Jdu s nimi do boje."

**Poznámka autora: Znamená to, že se naše skupinka znovu rozdělí? Stane se tedy to, čeho se Elwing tolik obává?