Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

17. kapitola

Elwing

Poměrně rychle jsem se dostala ven z hradu a k městskému trhu. Cestou jsem přemýšlela nad tím, proč mám koupit ovoce zrovna tady. Myslela jsem si, že hradní kuchyně má vlastní zásobování. Tak nějak mi to připadalo normální, jako v Minas Tirith. Tam také vždy přijel povoz plný potravin určených pro vyšší společnost. Neříkám, že je to spravedlivé, ale je to tak. 

Od dob, kdy jsem mohla sama sebe považovat za jednu z urozených, se toho hodně změnilo. Podívala jsem na své ruce, celé sedřené. Matka by mě nenechala ani vyjít z pokoje, kdyby to viděla. Mně to příliš nevadilo. Takhle jsem alespoň mohla být v kontaktu s lidmi. 

Vzala jsem seznam a dala se do nakupování. Vybrala jsem ta nejčervenější jablka a nejfialovější švestky. Mrkev měla nádhernou nať, jen ji budeme muset všechnu odstranit a očistit. Čekalo mě toho ještě hodně, rajčata, okurky, hrách, možná nějaké ty ořechy, pokud je tu najdu. Pomalu mi docházelo, jak těžké bude tohle všechno donést zpátky do kuchyně. 

Okolo mě bylo mnoho lidí, snažili se sehnat pro své rodiny to nejlepší. Když jsem konečně měla všechno z dlouhého seznamu, opatrně jsem se proplétala ven z davu. Bylo to vážně náročné, potraviny byly těžké, dost na to, aby je nesli dva. Snažila jsem se to vidět pozitivně, aspoň si udržím svoji sílu. 

Myšlenky mi utíkaly dopředu po dlouhé cestě, počítala jsem každý další krok. Pokaždé, když jsem se musela zastavit, bála jsem se, že už se nepohnu. Mezi vším tím shonem do mě někdo vrazil. Nejspíš jsme se nešikovně zamotali tomu druhému do cesty, nevinila jsem ho z nějaké schválnosti. Jenomže jsem přirozeně všechno pustila na zem. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem s sebou měla tak velké koše. Téměř vše zůstalo uvnitř, jen pár kousků se válelo na zemi. 

Okamžitě jsem se dala do sbírání, abych lidem nedovolila jídlo pošlapat. Zřejmě tady na to byli zvyklí, poněvadž si mě vůbec nevšímali. Bolely mě ruce, s obrovskou námahou jsem je nutila k pohybu. Natáhla jsem se pro zatoulanou cibuli, ale kdosi ji zvedl dřív než já. 

Byl to muž, ve své poloviční zbroji měl široká ramena, v levé ruce svíral kopí a druhou rukou mi podával cibuli. Zřejmě to byl člen stráže. S díky jsem si od něj vzala nákup. K mému překvapení pokračoval ve sbírání, ve tváři přátelský úsměv. 

"Neděkujte slečno, mojí prací je pomáhat dívkám v nesnázích. Udělám to rád." 

Také jsem se usmála. Společně jsme vrátili vše do košů. Zvedla jsem se, abych muži znovu poděkovala. "Děkuji, jsem vám zavázána." 

"To skutečně nestojí za řeč. Pro koho nesete tak velký nákup, smím-li se ptát?" 

"Pracuji v hradní kuchyni, byla jsem poslána na trh," odpověděla jsem. Zvedla jsem koše a chystala se znovu vydat na cestu. 

"Zrovna mám také cestu na hrad. Dovolíte mi, abych vás doprovodil?" nabídl se. 

"Je-li to vaše přání, nebudu vám v tom bránit." 

Vzal mi z ruky jeden z těžkých košů. "Výborně. Je to mé nejupřímnější přání." 

Usmála jsem se na něj. Vyrazili jsme k hradu. 

Po chvíli znovu promluvil. "Takže vy pracujete v kuchyni. Je možné, že jsem vás tam ještě neviděl?" 

"Jsem tu teprve druhý den. Nejspíš jsme se ještě nesetkali." 

"Ach tak, už jsem si začínal myslet, že mi slábne paměť." 

"Proč byste si něco takového myslel?"