Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

22. kapitola

Emcee

I když Elwing trvala na tom, že máme jít spát, usnul jsem až potom, co jsem ji slyšel vcházet do pokoje. Ten strážný byl zvláštní, rád bych pořádně věděl, kdo to je. Třeba mi to Elwing prozradí. Rozhodně se budu ptát. 

Když se vzbudil Liam, ještě jsem spal. Stiskl mi rameno a já se neochotně probudil. "Dobré ráno, trpaslíku, pojď, jdeme se najíst." 

Ví jak na mě. Při myšlence na snídani jsem byl rychle na nohou. 

Dole seděla Elwing, vypadala trochu unavená. To jsem poznal jen proto, že ji znám dlouho, vypadala totiž spanile jako vždy. Pozdravili jsme se a jinak nehovořili. 

Připojil se k nám dnes i Bron. Mockrát jsme ho za poslední dny neviděli. Ve městě se mu nelíbilo, tak pobíhal okolo něj. My jsme stejně byli v práci a takhle po něm alespoň nikdo divně nekoukal. K hostinci si našel svou cestu mimo hlavní proud lidí vstupní branou, jednou jsem ho viděl prolézat starou dřevěnou palisádou na západní straně města. 

Jazyky nám rozpletla až ranní káva a čaj. Nakonec tu otázku položil Liam, já si netroufl: "Tak nás nenapínej, jak to včera šlo?"

Elwing

Samozřejmě, že se musí ptát, jistě je zajímá, co se včera dělo, mluvila jsem sama se sebou. Rozhodovala jsem se, kolik jim toho prozradím. 

"Nooo, řekla bych, že to šlo dobře." 

Tato odpověď je zřejmě neuspokojila. 

"Zjistila jsem, kde se ukrývají lapkové." Teď už vypadali zaujatě. 

"Já říkal, že to zvládneš," prohlásil Liam, "tak kde se teda ukrývají?" 

Chvilku mi zabralo, než jsem si vybavila přesné znění těch slov. "Ve starém dole poblíž města. Je to prý obrovské bludiště a hrozí nám sesuvy půdy." 

"Tak to je přesně ta správná míra dobrodružství a nebezpečí," řekl Liam se vší vážností. Všichni tři jsme se tomu zasmáli.

Emcee

Při zmínění slova důl jsem zbystřil. To by bylo konečně taky místo pro mě. Nejradši bych vynechal kuchyň už dnes a šel rovnou tam. Nebezpečné sesuvy půdy mě nijak netrápily a toho zbytku jsem se taky moc nebál. 

Tak jsem se zabral do představ, že jsem úplně zapomněl na nechuť, kterou jsem cítil při pomyšlení na Elwing a na rande s tím strážným. 

Přemýšlel jsem, že bychom to mohli jít večer s Bronem prozkoumat, bylo by fajn se podívat zase ven, vlk by mi to tam jistě všechno rád ukázal. Moji dva společníci by mě však jistě nenechali jít samotného. Chápal jsem jejich obavy, ale raději bych byl sám. 

Vyhověl jsem jim a dohodli jsme se, že až odpoledne skončíme, půjdeme ven. Bron na nás měl počkat na východní straně města. 

Práce mi ten den vůbec neubíhala, těšil jsem se, až konečně vyrazíme.

Elwing

Poslední den práce v kuchyni ne a ne skončit. Ze všech stran přicházely další a další úkoly, Sylviův zvýšený hlas se rozléhal oběma místnostmi, jako by vždycky stál přímo vedle mě. 

Měla jsem toho spoustu na přemýšlení. Co se stane, až opustím své místo v kuchyni? Bude mě tu strážný hledat? Co když to bude brát jako mé odmítnutí? Chci se vůbec pouštět do dalších schůzek s ním? Takových otázek jsem měla hodně. Poblíž ovšem nebyl nikdo, kdo by je zodpověděl.