Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

3. kapitola

Emcee

Dlouho jsem si myslel, že mé rozhodnutí bylo skutečně to nejhorší, co se dalo v tu chvíli udělat. Teprve čas měl ukázat, že tomu tak nebylo. 

Po ohlušující ráně Elwing vykřikla a padla k zemi v bezvědomí. Bál jsem se, že to nepřežila, to bych si nikdy neodpustil. 

Liam s ní zacloumal a snažil se ji probudit. 

"Cos to udělal! Podívej se! Nemůžeš zabít toho mága, když ho má v hlavě, co sis myslel?!" křičel na mě, ale já ho nevnímal. Přešel jsem k Elwing a vzal ji do náručí. 

"Jdeme," zavelel jsem, "teď už není čas otálet." 

Liam se stále tvářil naštvaně. 

"A ten mág mrtvý vážně nebude." 

"A kam to jako půjdeme?" Vypadal uraženě. 

Zamyslel jsem se. Potřebujeme získat čaroděje, nevíme, kde je, ani jak ho zachránit. Jediné místo s ním spojené, které známe je jeho domov. Tam by se možná dalo najít něco s ním spojeného, zároveň by tam ale mohla být past. Jít do města by byla ale past téměř jistě, navíc tam by Liam asi nešel. K trpaslíkům na sever se mi nechtělo, byli by v ještě větším nebezpečí. 

"Do Temného hvozdu." 

Neustávající výrazy toho člověka mě začaly nudit a tak jsem prostě vyrazil. Stál na místě a nehýbal se. 

"Jdeš s námi?" otázal jsem se. 

"Emcee, Hvozd je tam," ukázal na druhou stranu. 

Zaváhal jsem a pak uraženě vykročil. Zasmál se a já s ním. Vyrazili jsme na cestu.

Elwing

Dlouhou dobu se mi zdály podivné sny. Jednou jsem plavala kdesi uprostřed hlubokého oceánu, jindy jsem sledovala malé výhonky, které se před mýma očima měnily ve statné stromy. Všechny tyto sny měly jednu společnou věc – nikdy jsem se v nich neviděla. Vlastně jsem si byla téměř jistá, že ani nemám co vidět. 

Bylo mi příjemně, nic mě netrápilo, nic mě nebolelo. Dokázala bych v tomhle stavu vydržet na věky. 

Jenže mi nebylo dovoleno zůstat, sny se střídaly větší a větší rychlostí, až se z nich staly rozmazané šmouhy. Když se obraz znovu vyjasnil, viděla jsem cosi matně povědomého. 

Stála jsem na velké hoře, pode mnou rozsáhlé zelené údolí. Tady už jsem někdy musela být. Nyní jsem to skutečně byla já, ve vlastním těle. Přibližoval se ke mně zvláštní žár. Nebyl to oheň, pálil jinak. Byla mi navrhnuta dohoda, cítila jsem tíhu zodpovědnosti. 

Začalo se mi to vybavovat, nebyla jsem tu ve skutečnosti, o tomhle místě se mi už jednou zdálo. Pokud je to tak, měl by za mnou být... Ano, stál tam Emcee. Vypadal vyděšeně a podával mi ruku, ale já ji nemohla přijmout. 

Žár sílil, musela jsem se rozhodnout. Jenže jak? 

Celý děj se znovu zrychlil, bolest se ke mně vracela, tentokrát spalující. Čísi chvějící se hlas říkal: „Moc mě to mrzí. Jsem tady, hned vedle tebe, neboj se. Budu s tebou až do konce, slibuju."

Kolem se opět míhaly barevné šmouhy. Žár byl teď tak blízko, že se bolest změnila v agonii. Chtěla jsem se dostat pryč. Potřebují mě, musím se probudit. Úmyslně jsem všechny barvy před sebou změnila v temnotu. 

Pak jsem se vzepřela bolesti, vší silou jsem sebou trhla a... se skutečným trhnutím jsem se probudila. 

Přede mnou seděli Liam a Emcee. Nedbala jsem na jejich překvapené výrazy, ani na slova, která mi chtěli říct. Rychle jsem se zvedla, přitáhla jsem trpaslíka za rukáv, zblízka jsem se mu dívala do obličeje a řekla: „Emcee, zdál se mi úplně ten samý sen, co u Radagasta. Ten jeden, který se zdál i tobě. Ten, kde rozhoduji o osudu Středozemě."