Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

36. kapitola

Elwing

Bylo to asi dvacet minut, co jsem byla sama. Napřed jsem jen tak ležela, jenže to nijak nepomáhalo. Raději jsem se zvedla a přecházela po místnosti. Bezděčně jsem si začala zaplétat vlasy do pevného copu. Od doby jejich ustřižení v Minas Tirith již uplynulo spoustu času. Nyní mi začínaly znovu spadat až pod lopatky.  Manuální práce mě uklidňovala. Vzpomněla jsem si, jak mě takhle kdysi česala matka. Vždy mi u toho zpívala. 

Než jsem se nadála, písnička mi zněla v hlavě. A tak jsem si zpívala. V jednu chvíli jsem pocítila slabou bolest, mág se zřejmě rozhodl pro další kolo své snahy. Naštěstí to nebylo nijak zlé. 

Zřejmě jsem přeslechla otevírání dveří, protože pak už se jen ozval hlas: "To je nádherná píseň." 

Přísahala bych, že se mi na pár okamžiků zastavilo srdce. Prudce jsem se otočila. 

"Proč mě musíš pokaždé takhle vyděsit, Elfwine?" ptala jsem se se zrychleným dechem. 

"Neslyšela jsi mé klepání, chtěl jsem s tebou mluvit," smál se. Čím déle jsme se znali, tím víc povoloval ze svých formálních zásad. Někdy to bylo na škodu. 

"Tak sis prostě řekl: Hele, co takhle jí přivodit srdeční zástavu?" 

"Samozřejmě, že ne," řekl, ale pořád se smál mému rozčarování. 

"Tak o čem jsi chtěl mluvit?" 

Jeho výraz zněžněl, dokonce se navrátilo i jeho obvyklé chování. "Není to nic konkrétního, já jen, jestli by ses nechtěla projít. Venku je krásně." 

Dívala jsem se na něj a nechávala ho čekat. Neměla jsem náladu na bezstarostné procházky, ale na druhou stranu to mohla být poslední příležitost. Zdálo se, že uvažoval stejně. 

"Chtěl bych s tebou strávit ještě jedno odpoledne, než se rozloučíme." 

Tím mě přesvědčil. "Dobře, veď mě." 

Kouzelně se usmál. Vypadal jako bych mu tím splnila dávný dětský sen. 

Vyšli jsme z hradu, pokračovali městem a potkávali nejrůznější lidi. Někteří svému králi vzdali úctu úklonou, ovšem takových bylo málo. Opravdu byli na jeho návštěvy zvyklí. Procházeli jsme tržištěm, kde Elfwine na každém kroku někoho zdravil. Povětšinou to byli obchodníci, poněvadž nám neustále něco nabízeli. Samozřejmě jsme vše zdvořile odmítali. 

Pak, o kus dál, mě král popadl za ruku a skoro se rozběhl. "Pojď se mnou, rychle." 

Vlála jsem za ním až k jednomu ze stánků. Ukázal mi na staršího muže, jenž se na nás usmíval. 

"Tady Gared má ty nejsladší jahody v celém Edorasu." Jednu si od něj vzal a podal mi ji. "O ty nesmíš přijít." Znovu měl na tváři ten úsměv. 

"Ty teda víš, jak na mě," ocenila jsem jeho pozornost. 

Nedočkavě sledoval moji reakci. Když už to nemohl vydržet, znovu chytil moji ruku. "Co na ni říkáš?" 

Musela jsem se zasmát. Byl tak nadšený. 

"Je výborná. Jste šikovný, Garede," otočila jsem se na prodavače. Spokojeně kývl. 

Za námi se ozval Liamův hlas. "Zdravíčko, vy dva." 

Byl tam s trpaslíkem, zřejmě se zrovna vraceli z knihovny. Úředník mi věnoval pobavený pohled, načež jím sjel k mé ruce. Uvědomila jsem si, že mě Elfwine stále ještě drží. Nervózně jsem se z jeho sevření vymanila. On si toho nevšiml, zrovna totiž odpovídal Liamovi. 

"Krásný den, že? Také jste se šli projít?" 

Já se mezitím pokoušela zastavit krev hrnoucí se do mých tváří.

Emcee

Setkání bylo velice překvapivé. Došlo mi, že to je možná poslední šance se sejít mimo společné jídlo. 

"Dejte mi kilo toho vašeho zázraku," řekl jsem obchodníkovi s jahodami. 

"Nepůjdeme ven z města?" zeptal se Liam. 

A tak jsme šli. Jedli jsme jahody a povídali si o všedních věcech. 

Král nám ukázal pár svých oblíbených míst. "Pojďte, je tu taková malá vyhlídka na město." 

Šplhali jsme na vysoký kopec velice rychle. Jako bychom vedli nějaký nevyřčený závod na vrchol. Výhled opravdu stál za to. Bylo vidět na celé město z jižní strany, hrad pyšnící se nad ním vypadal až hrozivě. Jestli bude takhle vypadat i Minas Tirith? To se dozvím za pár dní.

Elwing

Ve společnosti přátel jsem se okamžitě cítila zase líp. Zahnala jsem myšlenky na loučení, i když to šlo jenom hodně těžko. Měla jsem radost z přátelství, které se rodilo mezi mými společníky a Elfwinem. Byla jsem si jistá, že bitva bok po boku tomu jistě pomůže, v případě trpaslíka. Alespoň nebude ani jeden z nich sám, budou mít jeden druhého. Oba dva zrovna opěvovali nádherný výhled z místa, kde jsme seděli. 

Liam se ke mně naklonil. "Tak mě napadá, nechtěla jsi s ním být sama?" Kývl směrem ke králi. 

Usmála jsem se. "Ne, jsem ráda, že jste tady. Takhle je to lepší, věř mi." 

Zatvářil se trochu nedůvěřivě, ale nakonec se také usmál. "Dobře. Taky jsem rád, že tu můžeme být všichni." 

"Co si to tam špitáte?" ptal se Elfwine zvědavě. 

Úředník pohotově zareagoval. "Chválíme váš výběr míst s výhledem." 

Král se zasmál. "Inu, v tom případě vám děkuji." 

Pomalu jsme se navraceli zpátky do hradu, už se totiž stmívalo. Po příchodu jsme šli rovnou na večeři. Pokračovali jsme v konverzaci, většinu času se mluvilo o lehkých tématech. Král požádal trpaslíka o bližší seznámení s Bronem. 

"Víš, když spolu budeme trávit tolik času na cestách, byl bych klidnější, kdyby mi Bron důvěřoval." 

"To je pochopitelné, jistě vás dva můžu seznámit," odpověděl Emcee. 

"Výborně. Mohli bychom začít hned po večeři?" Král byl zjevně natěšený na další setkání s vlkem. 

K mému překvapení však Emcee nabídku odmítl.

Emcee

"Protože večer s ním chci být sám, chtěl bych se projít, promiň," vysvětlil jsem králi. "Zítra ráno by to šlo." 

"Dobrá tedy, po snídani před hradem?" 

A uběhl zbytek dne a noc a po snídani jsme skutečně vyrazili. Nechal jsem Brona na volno a Elfwine ho zkoušel zavolat. Nakonec si vlk zvykl ho poslouchat a skutečně přicházel. Hlazení se mu však nelíbilo. 

"Copak, nelíbí se ti moje ruce?" 

Odpověděl jen vrčením. Byl hodný, tak nekousl. Bylo vidět, že se ho král bojí. 

"Neukazuj mu svůj strach, to ti důvěřovat nebude." 

Moc mu to nešlo. Stále ucukával rukou od něj, ale snažil se. K něčemu to dopoledne bylo. Při myšlence na zítřejší odchod se mi sevřelo hrdlo. 

"Tak půjdeme, je čas ještě něco doplánovat," zavelel Elfwine a Bron se ihned rozešel. Udiveně na něj hleděl a šel za ním. Když jsme dorazili, byl skoro čas oběda.