Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

26. kapitola

Elwing

Později toho večera jsem seděla ve svém pokoji a Liam byl stále se mnou. Nebylo mi moc dobře. Neustále jsem cítila pocit viny za vše, co se dělo. Samozřejmě jsem věděla, že mé pocity se nezakládají na skutečnosti, ale nedaly se jen tak smazat z mysli. 

"Pomůže nám?" ptala jsem se úředníka. Seděl naproti mně, předkloněný, sledující své ruce. 

"Nemám tušení, Elwing. Nevím, jestli má vůbec možnost nám pomoct. Co by vlastně mohl udělat? Ještě jsme mu ani nevysvětlili celý problém." 

To byla pravda. Král neměl ponětí o Radagastovi, o temném mágovi, jenž se mi pokoušel dostat do hlavy, ani o silmarilech. Dotkla jsem se kamene. Celou tu dobu jsem ho měla stále u sebe. Jedině tak nikomu neubližoval. 

"Co když je můj bratr...mrtvý? Co když se k němu nedostaneme včas?" Tyto otázky mě tolik trápily. Nutily mě plakat pořád dokola a dokola. "A co když umučí Radagasta? Jak mu jen můžeme pomoci?" 

Liam se mě snažil uklidnit. Vzal mé ruce do svých a donutil mě se na něj podívat. "My to dokážeme. Zachráníme je. Neměj strach, je to naše priorita. Uvidíš, budou oba v pořádku." 

Bezmocně jsem kývala hlavou. Měla bych se uklidnit. Tohle mé přemýšlení ničemu nepomůže, akorát jím trápím své okolí. I přesto se tomu nedalo ubránit. Tiše jsem vyslovila slova, kterých jsem se sama obávala. 

"Ani jeden z nich nikoho jiného nemá. Pokud jim nepomůžeme my, jsou navždy ztraceni." 

"Ó, Elwing," řekl Liam s lítostí. Sedl si ke mně a pevně mě objal. "Nemysli na to. Uděláme pro ně úplně všechno, co se udělat dá. Jsou silní." Téměř šeptal, zatímco mě hladil po zádech. Ozvalo se klepání na dveře.

Emcee

Další koupel by byla samozřejmě hloupost. Neudělal jsem to. Lehnout se mi ale také ještě nechtělo, měl jsem plnou hlavu myšlenek a spánek se mi vyhýbal. Co dělat? Když jsem toto zažil u Radagasta, prostě jsem si vzal knížku a o něčem jsem si četl. Ale tady bych asi jen tak nic nenašel. Vzpomněl jsem si na zapůjčenou knihu o sochách a chvíli si v ní listoval. 

Stále jsem ale cítil výčitky svědomí, že jsem se Elfwinovi prozradil. Musel jsem o tom říci ostatním, zasloužili si vědět, o co jde. Já byl ten, kdo toho teď věděl nejvíc a to se mi nelíbilo. 

Vyšel jsem na chodbu a zaklepal na Liama. Žádná odpověď. To je zase u Elwing? Byla docela rozrušená kvůli té věci s jejím bratrem, to je pravda. Šel jsem tedy k ní, zaklepal a opravdu je tam oba našel. Elwing měla v očích slzy, Liam ji držel za ruce. 

"V pořádku?" zeptal jsem se. Přikývli. 

"Nemohl jsem spát a chci vám něco říct." Otočili se na mě s tázavými výrazy. Na tak dramatický tón ode mě asi nebyli zvyklí. "Řekl jsem Elfwinovi, kdo opravdu jsem."

Elwing

V místnosti bylo chvíli ticho. Každý z nás uvažoval, co se touto zprávou mění. 

"Takže jsi mu to přece jen řekl," poznamenal Liam, "no, už teď toho o nás ví mnohem víc, než kdokoliv jiný." Nervózně se zasmál. 

Zapojila jsem se do konverzace. "Říkáš, že jsi nemohl spát. Nechceš nám o rozhovoru s králem povyprávět víc?" 

Nabídla jsem mu místo v křesle. Chvilku váhal, ale nakonec si k nám skutečně přisedl. 

"Myslela jsem, že chceš aspoň zatím zůstat v utajení," řekla jsem jemně.