Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

24. kapitola

Emcee

Po několika chvílích svižného úprku, které se zdály jako desítky minut, jsme se zastavili. Nikdo za námi nebyl, ale ani Elwing.

"Co když ji dostali?" zeptal jsem se svého společníka po vydechnutí.

"Neboj se, Emcee. Nevím sice, jak rychle běhá, ale určitě by ji nenašli, kdyby se schovala."

Jeho hlas byl jistý, má nejistota však stále silnější. Plný obav jsem odložil své břímě - člověka - na zem vedle sebe. Nehýbal se, ale stále dýchal. Pak jsem si uvědomil, že nám chybí Bron, toto zjištění mě překvapivě potěšilo. Elwing tedy sama nebyla.

Zanedlouho jsme spatřili z lesa vycházet postavu. Trochu klopýtala. Nepřemýšlel jsem a běžel za ní, šlo vedle ní totiž zvíře. Doběhl jsem Elwing a pomohl jí dostat se za Liamem a tím padouchem. Zase ji bolela hlava.

"Musíme zůstat v pohybu, jít zpátky do města. Tady jsme v nebezpečí, pokud je ve hře zase ten mág."

Nikdo nic nenamítal, ale nadšení jsem také nepocítil. Vyrazili jsme.

Elwing

Úleva, kterou jsem pocítila v blízkosti přátel, byla nepopsatelná. Vědomí, že je tu někdo, kdo mě neopustí, když mi bude hůř, mi dodalo sílu. Návrat do města byl značně pomalejší než předchozí cesta. Bron zůstal celou dobu těsně vedle mě a dovolil mi hladit jeho dlouhou srst. Nikdo z nás nemluvil, zajatec byl stále v bezvědomí. Měla jsem čas přemýšlet.

Nakonec jsem své myšlenky vyslovila. "Musíme se pokusit dostat před krále."

"Bude nám ale jeden zajatý zloděj stačit?" To se ptal Liam.

"Nemáme jinou možnost. V tomhle stavu s vámi nemůžu chytat lapky, není to bezpečné," odpověděla jsem, "vím, že není jisté, na čí je vlastně straně. Budeme hodně riskovat."

Odmlčeli jsme se. K městským hradbám zbývalo pár metrů. "Stejně nemáme kam umístit tohohle zloděje," prohlásil Liam, "král si ho může vyslechnout sám."

Emcee

"Král nebude na straně zlodějů, to je docela jisté. Nevidím důvod, proč ho před něj neposlat," odpověděl jsem.

Bylo tedy rozhodnuto, že se pokusíme ke králi dostat. Dost by nám pomohlo, kdybychom potkali toho Elwinina strážného. Kde ale je, to netušila. Pomalu jsme se dostali až k městu, často jsme se ohlíželi, ale nikdo nás nepronásledoval. Asi se na svého druha vykašlali, to mě moc nepřekvapuje.

Ve městě se za námi pár hlav otočilo. V Minas Tirith by to bylo o něčem jiném. Větší město, víc podivínů. Tam by se na nás nikdo dvakrát nepodíval, to však taky nemuselo být vždy bezpečné.

Dorazili jsme až k hradu bez problémů a tam jsme ho skutečně potkali, Elwinina strážníka.

Elwing

Když jsem ho uviděla, poskočilo mi srdce. Jen nevím, jestli to bylo radostí nebo starostí. Měl na sobě bílou lněnou košili, asi nebyl ve službě. Usmíval se a šel nám vstříc.

"Zdravím vás. Jak se daří?" To byla otázka věnovaná trpaslíkovi a Liamovi. Celou dobu ovšem sledoval mě. "Drahá Nesso, dozvěděl jsem se, že jsi odešla z práce. Bál jsem se, že se již neuvidíme." Tato část byla pro mě.

Pokusila jsem se o úsměv. "Snad je ten strach tedy zažehnán. Omlouvám se, potřebuji od tebe laskavost."

Zdálo se, že si až teď všiml, koho s sebou vedeme. Úsměv vystřídalo překvapení. "Tohle je vlk? A kdo je proboha ten člověk?"