Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

31. kapitola

Elwing

Jak se večer pomalu měnil v noc, odcházeli jsme do svých pokojů. Elfwine trval na tom, že nás doprovodí. Prý jsme jeho hosté, proto je to jeho povinnost. Nejspíš nám skutečně věřil, měla jsem z toho radost. Trochu riskoval, že ho s námi uvidí členové rady, ale proto zde byli i ozbrojenci. 

Cestou nám vyprávěl o jedné oslavě narozenin, kterou mu v dětství přichystali rodiče. Byla to veselá historka, docela jsme se nasmáli. Skutečně s námi došel až ke dveřím pokojů. První zastávkou byly trpaslíkovy komnaty. Emcee se rozloučil, popřál nám dobrou noc a zmizel za zavřenými dveřmi. 

"Je to trochu samotář, že?" ptal se král. 

S Liamem jsme si vyměnili pobavený pohled, načež jsme zároveň odpověděli: "Ano, to je." 

Příští ložnice byla úředníkova. I on se s námi rozloučil. Ještě poděkoval za příjemný večer, než vstoupil do místnosti. Zaslechli jsme, jak hlasitě zívá. 

"Vsadím se, že usne ještě před ulehnutím," zažertoval Elfwine. 

"Tomu bych věřila. Nejspíš jsi ho zcela vyčerpal svým vyprávěním." Zasmála jsem se. 

Král se zatvářil naoko přísně. "Takže takhle ty teď jednáš s vládci? Děláš si z nich legraci?" 

"A kdo říká, že tak jednám až teď?" 

Jen kroutil hlavou. Došli jsme až k mému pokoji. Čtyři strážní byli samozřejmě s námi. 

"Vážně tu budete stát celou noc?" zeptala jsem se jednoho z nich. 

"Ano, slečno, je to naše povinnost." 

"Dobrá, tak ať vám to tedy alespoň rychle uteče." 

Svorně poděkovali a zůstali stát kousek stranou. 

Elfwine trpělivě čekal, až se vrátím k němu. Usmál se. "Zítra to všechno vyřešíme. Věřím, že se nám bude dařit." 

"Taky věřím. Hned, jak budeš něco vědět, přines nám informace, prosím. Budeme promýšlet další kroky," požádala jsem ho. 

"Samozřejmě. K tvým službám." 

Dívali jsme se jeden na druhého. Nastalo úplné ticho. Zvláštním způsobem mi to bylo nepříjemné. 

"Já... asi bych už měla jít." 

"Dobrá. Musíš být unavená. Sladké sny, princezno." Jemně stiskl moji dlaň, pousmál se a pomalu odcházel i se svými strážci. Moji dva hlídači zůstali u mých dveří. 

Připravila jsem se ke spánku, zachumlala se pod peřinu a zavřela oči. Postel byla krásně pohodlná jako vždy, ale přesto se mi dlouho nedařilo usnout. Každou chvíli jsem se otáčela z boku na bok. Pokud jsem spala, bylo to jen pár minut. Nakonec mě to přestalo bavit. Zkusila jsem si otevřít okno, napila jsem se, dokonce jsem chvíli cvičila, abych se unavila. Nic nefungovalo. Místo snů mi hlavou běhaly nejrůznější myšlenky. Nechtěla jsem přemýšlet, ne teď. 

Když jsem byla dočista bezradná, rozhodla jsem se vyjít na chodbu. Oba ozbrojenci tam poctivě stáli. Obdivovala jsem jejich výdrž. Jakmile jsem vyšla, otočili se na mě s namířenými zbraněmi. Zvedla jsem ruce tak, aby je viděli. 

"Nejsem ozbrojená a nemám v plánu nic nekalého. Jen nemůžu usnout. Mohla bych tu chvilku zůstat s vámi?" zeptala jsem se jich. 

Vypadali zmateně, ale nechali mě projít. "Vy byste tu vážně chtěla stát s námi?" Ptal se jeden z nich.