Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

19. kapitola

Elwing

Noc byla krátká, ale spánek příjemně osvěžující. Ráno jsem měla podivuhodně dobrou náladu. Upravila jsem se a seběhla dolů na snídani. S úsměvem jsem pozdravila Rozinu, která už mi přinášela snídani. 

"Dnes to vypadá na hezký den, že?" ptala se při pohledu na mě. 

"Snad ano. Už bychom nějaký ten hezký den potřebovali."

K snídani dnes byla ovesná kaše s čerstvým ovocem. Po chvilce mi hostinská sama od sebe přinesla ještě kávu. 

"Říkala jsem si, že byste si ji možná ráda dala," usmívala se. 

"Páni, děkuji, jste skutečný poklad, Rozino." 

Začervenala se a zmizela v kuchyňských dveřích. Brzy se objevil i Emcee s Liamem. Mladý úředník vypadal, jako by zrovna vylezl z křoví. Byl rozcuchaný, neupravený a na židli se spíš svalil, než posadil. Pobaveně jsem ho pozorovala. 

"Ten pohled si nechej," vydal ze sebe. 

Oba dostali svoji snídani a tak jsme chvíli všichni spokojeně jedli. Potom jsme se zvedli a vydali se na cestu do práce. Ve dveřích jsem ještě pomohla Liamovi trochu zkrotit jeho vlasy, za pečlivého dohledu trpaslíka. Myslím, že se tím Emcee také dost bavil, ale z jeho výrazu se téměř nikdy nedalo nic vyčíst. 

Poměrně brzy jsme se dostali až k hradní bráně.

Emcee

V duchu mě dost bavilo Liamovo vzezření, ale soucítil jsem s ním, tak jsem si to nechal pro sebe. Bylo mi ho líto, že na něj v kuchyni čeká zase jen to nenáviděné nádobí. Ale měnit jsem s ním přeci jen nehodlal, byla to jeho chyba, že mu není dobře, tak ať si to trochu užije. 

Včerejší události mi přes den ještě několikrát projely hlavou. Elwing vypadala, že se má výborně, tak jsem se tak taky měl. 

V práci jsem byl vyslán pro dříví do kamen, což byla vítaná změna. Mohl jsem si s sebou někoho vzít, tak jsem na chvíli vysvobodil Liama od nádobí a vytáhl ho na čerstvý vzduch. S prací mi tam moc nepomohl, ale to jsem ani nečekal. Nesl jsem to sám a on se potácel kousek za mnou. Dříví bylo dost pro dva, tak toho ani hlavnímu kuchaři nepřipadalo málo. Když jsme se blížili, raději jsem dal část Liamovi, aby to vypadalo, že něco nesl.

Elwing

Viděla jsem, jak oba mí společníci vycházeli ze dveří. V duchu jsem trpaslíkovi děkovala, že si zvolil Liama a vytáhl ho ven. Čím dál bude Liam od vrchního kuchaře, tím líp. Já se mezitím věnovala své práci. 

Dnes jsem měla za úkol vypeckovat obrovskou hromadu třešní. Byla to jednotvárná činnost. Přišlo mi to jako celá věčnost, než začaly třešně ubývat. Když se Emcee s Liamem vrátili, zbývalo mi jich už jen několik. Věděla jsem, že dalším úkolem bude plody vyvařit ve sladké vodě. To znamenalo pravidelné míchání. 

Rozhodla jsem se, že Liamovi přece jen pomůžu. Přitočila jsem se k němu. "Vezmi za mě támhleten hrnec a já se postarám o nádobí." 

Díval se na mě s takovou úlevou a vděkem, až mě to nutilo k úsměvu. 

"Díky, díky, díky!" opakoval pořád dokola. 

"Tak už běž," pobídla jsem ho a vrhla jsem se na špinavé talíře. Nebylo to tak zlé, dovolila jsem si k práci tiše broukat známé melodie.

Emcee

Tak Elwing se nakonec nad kocovinou zmámeným Liamem slitovala. Nyní myla nádobí a vypadala u toho docela spokojená, usmívala se a něco si broukala. Ta má dneska ale dobrou náladu. 

Já měl dnes na práci vykosťování ryb. Byla to práce, která mi nevadila, ale ryb bylo opravdu hodně. Zajímalo by mě, pro kolik lidí tady to jídlo vlastně připravujeme? A kolik je tu vlastně kuchařů? 

My jsme byli vždycky v jedné menší místnosti s nevysokým stropem (pro mě akorát) do které vedly dveře zvenku a z ní ještě jedny po třech schůdcích nahoru, kde jsme zatím ještě nebyli. Tamodtud občas vyběhl jeden z mladších chlapců, co nosili nám věci špinavé či na vyhození a my jim dávali ty čisté či k jezení. 

Byl to zvláštní malý svět se svou hierarchií. Napadlo mě, zda jsme výš či níž než ti poslíčci. Možná na stejné úrovni. Den ubíhal pomalu, i když jsem se bavil občasným probouzením Liama, který se opřel o vařečku a usnul nad hrncem. Jednou to viděl jeden z nosičů, ale malý chlapec se tomu jen zasmál. 

O polední pauze jsem se zeptal Elwing: "Víš už něco o těch lapcích, či jak se k nim dostaneme?"

Elwing

"Celý den jsem zavřená v téhle místnosti. Zatím jsem neměla příležitost nic zjistit."

Bylo znát, že má slova trpaslíka zklamala. Chápala jsem to. Ani mně se už nechtělo znovu vracet do práce v kuchyni. 

"Buď trpělivý," usmála jsem se. 

Liam začínal pomalu vypadat líp. Nejspíš mu pomohla horká polévka, kterou jsme měli k obědu. Když pochopil, o čem mluvíme, přidal se. 

"Kdy budeš moci něco zjistit? Víš to?" ptal se. 

Mrzelo mě, že je zatím musím zklamat. "Bohužel nevím. Všechno nyní závisí na tom strážném. Říkal, že tudy prochází téměř každý den, ale dnes jsem ho tu ještě nezahlédla. Těžko předvídat, kdy se objeví." 

S tím souhlasili i oni. Moc jsem si přála, abych už nás všechny mohla vysvobodit z téhle náročné práce. Po polední pauze jsme se vrátili na svá místa. Já šla rovnou k nádobí, Liam ke svému hrnci. Emcee byl poslán do vedlejší místnosti pro jakýsi větší hrnec, protože tady dole jsme již všechny zaplnili. Všimla jsem si záblesku v jeho očích. Konečně něco zajímavého.

Emcee

Vedlejší místnost byla o dost prostornější, než ta naše. Strop tu byl vyšší a posetý černými skvrnami od kouře. Ten měl možnost odcházet dvěma úzkými okny těsně pod stropem. Všude tu byly hrnce, hrnečky, pánve a pánvičky, na kterých se peklo, smažilo a vařilo. Napočítal jsem čtyři kuchaře a vrchního. Pobíhali od jednoho připravovaného pokrmu k druhému, vypadalo to, že by potřebovali nějakou posilu. 

Proto jsem tu ale nebyl, tak jsem si v jedné z nízkých skříní našel odpovídající hrnec a vyrazil jsem pryč. Všiml jsem si, že vrchní toho moc nenavaří, spíš jen rozdával rozkazy a všichni ostatní běhali. Tak nějak jsem si to představoval. 

Už jsem byl skoro u dveří, když jsem ho zaslechl křičet u vchodu. Ani jsem nevěděl, že sem také nějaký vede. 

"My tady nepořádáme žádný exkurze, tohle je kuchyně!" 

Odpověděl mu hlas z venku: "Jen se chci s někým vidět a hned zase půjdu." Mluvil klidně v kontrastu ke křiku toho morouse. 

"Ujišťuji vás, že tu nikoho zajímavého nemáme." 

"Ani tu mladou dívku, co jste poslal včera na trh?" 

Takže to byl on, ten tajemný ctitel. Věděl jsem, že se dovnitř jen tak nedostane, tak jsem zakročil a přistoupil k nim. Než ho vrchní stačil poslat, kam jistě chtěl, skočil jsem jim do řeči. 

"Á, vy myslíte Nessu! Ta je ve vedlejší místnosti, má tam na práci nějaké nádobí." 

Při pohledu na mě mu cosi cuklo v obličeji. Později mi došlo, že asi moc trpaslíků neviděl, a že hrnec, který jsem nesl, nebyl o mnoho menší než já. Pak se usmál, poděkoval mi a vyrazil za Elwing. Vrchní se o něj nestaral, raději se věnoval křičení na mě.