Středozemě v nebezpečí - část 4. - Král Edorasu

29. kapitola

Emcee

Vyrazili jsme tedy na další šermířskou lekci. Docela jsem se těšil, protože jsem měl v úmyslu se v tom zlepšit. Většina pohybů se dala přenést i na boj s válečnou sekerou, tak jsem z rad mohl v souboji čerpat i já. 

Nenašli jsme žádné cvičné meče a tak jsme raději nezkoušeli šermovat spolu, ale jen na cvičné figuríny. Bylo uklidňující mlátit do té suché slámy. Elwing chodila okolo nás a opravovala naše chyby v chvatech nebo v postoji. 

Pak šla trénovat Elwing a my se snažili najít chyby na ní. To bylo velice těžké. Je zdatná šermířka a my jen dva laici, co mají ještě dost co dohánět. Nějaké drobnosti jsme ale přece našli, byla s námi spokojená. 

 Pak jsme vyrazili na oběd a měl jsem vše, co jsem potřeboval. Král se k nám tentokrát nepřipojil, i služebnictvo se tomu divilo. Jeho jídlo leželo netknuté na stole a než jsme dojedli my, nedorazil. Nakonec jsme se dočkali jen posla, co nám vzkázal, že král je na dalším důležitém jednání s radou. Nepochybně šlo o silmarily. 

Čas po obědě jsme trávili každý sám ve svém pokoji. Já začtený do své knihy.

Elwing

Volnou chvíli jsem využila k praní a sušení prádla. Přišlo mi to jako vhodná činnost, dalo se u toho krásně přemýšlet a zároveň jsem zaměstnala ruce. Mé zbylé oblečení už navíc potřebovalo vyprat. Protože byl slunečný den, nechala jsem otevřená okna, dovnitř proudil příjemný vánek, celé to bylo relaxační. 

Přemýšlela jsem nad tím, kam bychom se mohli vydat, až se vyřeší záležitosti v Edorasu. Kde by mohl mít černý pavouk svůj úkryt? Pokud si to pamatuji dobře, zlo z uplynulých let se vždy skrývalo v Železném pasu nebo v Mordoru. Mohl by tam být Radagast nebo můj bratr? Na západ od nás zase není příliš prozkoumaných míst. Jediné, o kterém vím něco víc, je Kraj, kde sídlí národ malých lidí. Bude to těžká volba. 

Čeho jsem se ovšem bála, bylo opětovné rozdělení naší skupiny. Nevím, jak bych zvládla cestovat znovu sama. 

Z myšlenek mě vytrhlo klepání na dveře. Měla jsem mokré ruce, takže jsem řekla jen "vstupte" a dál se věnovala praní. Dveře se otevřely, dovnitř vkročilo několik párů nohou. To mě zarazilo. Otočila jsem se. 

Stál tam Elfwine spolu se dvěma ozbrojenci. Byli to ti samí dva, které jsem s ním vídala nejčastěji. Nejspíš byli věrní, proto si vybíral právě je, prolétlo mi hlavou. Dívala jsem se na ně trochu s nedůvěrou. Nebylo obvyklé, aby byl král doprovázen při běžné cestě hradem. 

V jeho obličeji byla znát úzkost a nejistota. Ticho začínalo být moc dlouhé, tak jsem se lehce uklonila se slovy: "Přejete si, můj pane?" 

Odpověděl tichým hlubokým hlasem. "Pojďme se posadit, prosím." 

Kývla jsem, nechala oblečení ve vodě, otřela si ruce a zamířila ke křeslům. Král vyrazil napříč místností. Pak si uvědomil, že strážní jdou s ním, s jistou netrpělivostí se k nim otočil a téměř zvýšeným hlasem řekl: "No tak, nemůžete mi dát alespoň chvilku?" 

První z mužů neochotně odpověděl. "Máme své rozkazy, můj pane." 

Elfwine si povzdechl. "Já vím, jen děláte svoji práci. Přesto vás prosím o několik minut. Copak to nejde pochopit?" 

Král prosil své poddané, něco se muselo stát. Cítila jsem, jak mi začalo bušit srdce. Zbrojnoši se na sebe podívali, pak se pomalu otočili a vyšli ven z místnosti. Bylo mi jasné, že čekají hned za dveřmi.