My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 3.

Nepotřebuješ pomoct? Uslyšel jsem za sebou. Ten hlas... takový milý, příjemný... je mi povědomý... musel jsem ho někde slyšet... pomalu se otočím a musím zvednout hlavu vzhůru, abych dotyčnému viděl do obličeje. Podívám se na něj a ztuhnu. E-Eren? Usměje se na mě tím svým zářivým úsměvem a jde k mojí skříňce. Natahuje se pro učebnice, zatímco já na něj jen zírám jako na boží zjevení. Eren... ten Eren ode mě ze třídy. Ten Eren se spoustou kamarádů a nádhernýma smaragdovýma očima. Ten, který si mě nikdy nijak nevšímal a ten, kterého jsem vždy chtěl za kamaráda...
Ještě tam chvíli stojím a až poté si všimnu, že Eren už tam stojí s mými učebnicemi v ruce a zamyšleně se na mě dívá. D-děkuji! Rychle zakoktám. Není za co! Rad jsem pomohl! Usměje se. Pak ale zvážní. Levi? Máš roztržený ret. Jak se ti to povedlo? Polije mě horko. O-on zná moje jméno? Nemůžu mu to říct... to ne.... Ehm, já.... u-upadl jsem! Zvedne jedno obočí. Vážně? Uhnu pohledem. Jo, ale tebe to vůbec nemusí zajímat! Probodávám ho svýma ledovými očima. Usměje se. Dobře, tak se hned nerozčiluj. Uvidíme se ve třídě, Levi. Usměje se a odejde. Ještě tam chvíli stojím a přemýšlím. Hm... zbavil jsem se ho rychle a vypadalo to, že mi i uvěřil... nevím, jestli z toho mám být smutný, nebo šťastný... Pokrčím rameny a pomalu se rozejdu ke své třídě.

Vejdu do třídy a sednu si na své místo. Poslední lavice u okna. Nikoho si nevšímám, až do té doby, co mě do očí udeří ty dvě smaragdové oči. Eren je obklopen skupinkou holek. Každá by dala nevím co za to, aby s ním mohla chodit... Eren však vždy každou slušně odmítne. Nechápu, proč... v 17ti letech by si už holku najít mohl.... Je od něj milé, že mi pomohl... to už vážně vypadám tak hrozně? Že i Eren už mě lituje? Prokoukl snad mojí ledovou masku? Proč by se zahazoval s někým jako já....    Z přemýšlení mě vytrhl zvonek, oznamující začátek hodiny. První je matika... jak já tenhle předmět nenávidím!
První hodinu jsem proseděl v lavici, aniž bych spustil oči z rozkvetlé sakury před naší školou. V polovině druhé hodiny mě ze zamyšlení vytrhl papír zmuchlaný do kuličky, který přistál na mé lavici. Lhostejně jsem se podíval po třídě, od koho by to tak mohlo být. E-Erwin?! Kretén... co sakra může chtít?! Nemůže mě... prostě nechat na pokoji?! Roztřesenýma rukama jsem začal kuličku rozbalovat. Erwin se na mě šklebil tím jeho odporným ksichtem a ukazoval mi zaťatou pěst. Odtrhl jsem od něj pohled a podíval jsem se na vzkaz napsaný na papíře.
Nemysli si, že když ti Eren pomohl, tak že jsi něco víc! Uvidíme se o přestávce na hajzlech. Nejspíš ti to budu muset vysvětlit ručně.  J-jak to sakra Erwin ví?! N-neříkejte mi, že.... Začal jsem se třást, ale výraz jsem neměnil. Nemám zapotřebí ostatním ukazovat city. K čemu?
Po zbytek hodiny jsem jen seděl zkroucený na židli. Sem, tam jsem zahlédl Erena, jak se na mě ustaraně dívá. Dělal jsem, že ho nevidím. Kluk jako on nemá zapotřebí se zahazovat s někým, jako jsem já....

Snad se vám tato kapitola líbila😁
Upřímně, o Leviho mám teď strach i já, u Erwina člověk nikdy neví... 😅😢