My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 9.

Zbytek dne uběhl poměrně rychle. Ani jsem si to neuvědomil a zvonek už oznamoval konec poslední hodiny. Všichni co nejrychleji vystřelili ze třídy. Zbyli jsem tam jen já a Eren. Eren nikdy nikam nespěchá. Nemá důvod. Co jsem slyšel, tak už prý bydlí bez rodičů ve vlastním bytě.

Stále jsem přemýšlel a nevšiml si, že Eren už stojí vedle mé lavice a pobaveně mě pozoruje. Prudce jsem se zvedl a začal si balit věci. V klidu Levi, já nikam nespěchám! Začal se smát. Probodl jsem ho pohledem, ale mávl jsem nad tím rukou. Tak co, jdeme? Kývl jsem. Došli jsme k Erenovo skříňce. Má číslo 523... to je hezké číslo... sedí mi k němu...
Otevřel skříňku a rozpačitě se podrbal na zátylku. Promiň za ten bordel, ty skříňky jsou hrozně malý a když se v nich člověk furt přehrabuje... začal v ní něco hledat. hmm... mám to! Otočí se a s vítězoslavným úsměvem na tváři mi zamává obvazy před očima. Tak mi tu ruku ukaž. Kývnu a opatrně si sundám mnou nemotorně zavázaný obvaz kolem mé pravé ruky. Eren si vezme mou dlaň lehce do ruky a začne ji zblízka zkoumat. Hmm... máš to nateklé a trochu namodralé... můžu ti s tím lehce zkusit pohnout? Kývnu jsem. Řekni mi, pokud to bude bolet, ať tomu ještě víc neublížím. Pomalu zatlačil na moje zápěstí. Prvně to bylo v pohodě, ale pak se ozvala ta nesnesitelná bolest. E-Erene, p-přestaň! V očích jsem měl slzy. Eren jen souhlasně zakýval. Zlomené to naštěstí nemáš, ale určitě to bude naštípnuté... na to je lepší dlaha. Wow... on se v tom opravdu vyzná! Z krabice vytáhl dlahu a podíval se na mě. Co v té skříňce všechno má? Nedivil bych se, kdyby tam měl celou nemocnici.... Nasadím ti ji, neboj budu opatrný. Pokud se ti dělá špatně, můžeš se dívat jinam. Usmál se. D-dobře. Děkuju. Zašeptal jsem a odvrátil pohled pryč.

Cítím jak mi Eren vyhrnuje rukáv, aby měl k ruce lepší přístup. Tak a je to tady. Hrozně se bojím, že to bude bolet... pevně k sobě stisknu oční víčka a očekávám bolest. Eren však nic nedělá... jako by se zastavil. Opatrně otevřu jedno oko a podívám se na něj. Eren tam stojí se zděšením zračícím se v jeho očích a dívá se na moji jizvami posetou ruku. Kurva! Já na to zapomněl! Sakrasakrasakrasakra! On se to dozvědět zrovna nemusel... N-Ne, neměl to vidět! Tiše tam stojíme. Po chvíli je to ale jakoby se Eren probudil z transu a rychle a zkušeně mi na ruku nasadí dlahu. Vůbec mě to nebolí.... to, co mě teď bolí je moje duše.

Krabici vrátí zpět na polici. Rychle zabouchne skříňku a tašku si hodí na záda. Věnuje mi zamyšlený pohled a smutně se usměje. Vzdychne. Tak hezký víkend, Levi. Otočí se a odchází. Chci se k němu rozeběhnout, zastavit ho a... obejmout ho.... vybrečet se mu na rameni a říct mu všechno, co mě trápí... Ale místo toho tam jen stojím, neschopný pohybu a dívám se, jak mi pomalu mizí za školní bránou. Po tváři mi steče slza. Mísí se ve mě zlost, smutek a beznaděj. Zkousnu si ret, beru tašku a pomalu vyrážím k domovu. Symbolicky se spustí silný déšť, který se téměř hned mísí se slanými slzami kanoucími z mých očí. Už i jeho jsem zklamal...
Navenek byste nepoznali, že jsem naštvaný. Viděli byste leda tak smutek vyzařující z mých ledových šedo-modrých očí. Řeč těla však vypovídá své.... selhal jsem....

...promiň mi to, Erene...

Děkuju vám moc za podporu! Každé hvězdičky, komentáře, nebo přečtení si neskutecne vážím!!! 🍀💕