My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 10.

Vejdu do domu. Nikdo není doma. Překvapivě. Sundám si boty a jdu do pokoje. Tašku hodím na druhou stranu místnosti a konečně povolím. Všechny ty negativní emoce, shromažďující se ve mě už bůh ví jak dlouho se derou na povrch. Rozbrečím se. Chvíli je to pláč smutku, chvíli beznaděje a vzteku. Zatínám pěsti do nejvíc to jde. Neudržím se. Zdravou rukou se napřáhnu a vší silou, která mi ještě z šla praštím do zdi. Jsem úplně mimo. Dokonce tak, že si ani nevšimnu, že po chvíli mlácení mi z kloubů teče krev. Rozhodnu se toho nechat a už jen bezmocně sedím na podlaze. Uvnitř mé duše cítím prázdnotu. Až teď si uvědomuju co k němu vlastně cítím....

...až teď si uvědomuju, že ho miluju...

Z oka mi steče slza. Vtom uslyším domovní bveře, které se prudce zabouchly. To už je doma? Potichu vejdu do chodby. Otec tam stojí, naprosto opilý a v ruce drží střep, nejspíš z rozbité lahve. Jakmile mě zpozoroval, vydal se přímo ke mě. Víš Levi, včera jsi mě tím svým proslovem docela nasral. Stiskne střep pevněji a začne se ke mě přibližovat. Kurva! Asi tě za to budu muset potrestat...! Zpanikařím jsem a rozběhnu se do svého pokoje. Zabouchnu za sebou dveře a zamknu. Slyším jsem otce z chodby, jak do dveří mlátí. Pusť mě dovnitř ty hajzle a možná to bude bolet míň! Schovám si hlavu do dlaní a snažím se utišit vzlyky vycházející z mých úst. Co mám dělat?! Tohle už zachází moc daleko! Nemůžu tu být ale zavřený navěky! Jestli ale teď vylezu, tak to bude kurva hodně bolet... vždyť... vždyť já ani nemám kam jít!

Pomalu jsem došel k posteli. Lehl jsem si na ni a samým vyčerpáním usnul. Ležím v našem sklepě bez trika a pořezaný až do krve, samozřejmě svázaný. Už nemůžu a vtom přichází otec s dalšími střepy. Trhám sebou a snažím se osvobodit, avšak marně. Cítím, jak se mi chladné sklo zařezává do kůže a jak mi po zádech stéká krev.

Prudce se posadím a koukám se kolem sebe. Byl to jen špatný sen... Podívám se na hodiny. Je 9 hodin večer. Najednou mi to dojde. Je mi jedno že nemám kam jít, radši budu spát pod mostem, než žít s někým, kdo by mě byl schopný zabít.... Rychle začnu pobíhat po pokoji a hledat ty nejdůležitější věci. Pár kusů oblečení, mobil, věci do školy, nabíječka, peníze... už se chystám vylézt se svého pokoje, avšak vtom se zadívám na orámovanou fotku mé matky, stojící na mém stole. Vzdychnu a natáhnu se pro ni. Dám ji do batohu a pomalu a hlavně potichu vyjdu ze svého pokoje do předsíně. Obuju si boty. Už mám skoro oblečenou bundu, vtom do se prudce rozrazí dveře do předsíně a v nich stojí otec. Sakra! S-skoro to vyšlo! Vypadá dost vytočeně. Kam. Si. Myslíš. Že. Jdeš?! Zavrčí a rychlým krokem se ke mě rozejde. Na nic nečekám, rozrazím dveře a vyběhnu na ulici. Vyběhne za mnou. Stůj spratku, tohle tě bude sakra mrzet! Utíkám dál a neohlížím se. Do obličeje mě pleskají kapky deště a s mými vlasy si pohrává ledový vítr, z něhož mě začíná pálit v krku. Když už za sebou neslyším otcovy kroky, zastavím se. Z očí mi tečou slzy a z toho ledového větru už jenom tiše sípám. Snažím se popadnout dech. Přikryju si pusu dlaní a ještě chvíli tam jen tak stojím se slzami v očích. M-musím jít dál. Jsem hrozně vyčerpaný, bolí mě hlava a mlží se mi před očima. Ubírám se ulicemi pořád dál a dál, už ani nevnímám kudy jdu a kde jsem. Třesu se zimou. Vyčerpáním už i kulhám. Vzdávám t-to.... daleko nedojdu. Vtom do někoho narazím. Neobtěžuji se ani podívat s kým mám tu čest. Pověsím se dotyčnému kolem krku, nemohu se udržet na nohou. Dotyčná osoba jen stojí a dívá se na mě. P-prosím, p-pomozte mi! Zasípu a cítím, jak vyčerpaností upadám do bezvědomí.

...p-prosím....

Další kapitola je tu! Mimochodem, co se týče Leviho řeči těla, je to napsáno z vlastní zkušenosti. Když jsem naštvaná, automaticky zatínám pěsti, ani si to neuvědomuju. Co děláte vy, když jste naštvaní? 😅🌸🍀