My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 25.

Ráno jsem se probudil v Erenově sevření. Nehýbal jsem se a snažil jsem se přijít na to, jestli ještě spí. Zaposlouchal jsem se do jeho pravidelného oddechování a pokusil se sladit svůj dech s tím jeho. Po chvíli mi začal docházet kyslík a tak jsem se rozhodl toho nechat. Opatrně jsem vyklouzl z jeho sevření a posadil se na postel. Ospale jsem zamžoural ven, zatímco jsem očekával prudký úder slunečních paprsků do mých očí. K mému překvapení ale slunce nesvítilo. Bylo zataženo a venku foukal obrovský vítr. Chumelilo, jako by se roztrhl pytel s peřím.

Ztuhle jsem zíral ven z okna a vedle mě na posteli se probudil Eren a posadil se vedle mě. Zíral do prázdna a byl ještě rozespalý. Bylo roztomilé to, jak se snažil si rukou upravit jeho hebké, rozčepýřené vlasy a pokaždé vzdechl, když se mu vrátily do původní podoby. Dobré ráno! Usmál jsem se na něj. Oh, dobré! Usmál se a v očích mu zajiskřilo. Vzdechl. Chce se ti vstávat? Zakroutil jsem hlavou. Je tam pěkně hnusně. Nafoukl jsem tváře. Přikývl. To je fakt, moc se toho venku dělat nedá... co kdybychom se dneska jenom váleli v posteli? Kývl jsem a dopadl zpět na matraci. Eren dopadl hned vedle mě.

Chvíli jsme tam jen tak tiše leželi. Cítil jsem se zvláštně. Poslední dobou jsem se neustále bál. Pořád jsem přemýšlel nad otcem. Co když zjistí kde jsem? Vrtalo mi to hlavou a častokrát jsem i brečel, když zrovna Eren nebyl doma, nebo když spal. Nemám tolik strach o sebe, jako o něj.... C-co když se mu něco stane? Já ho nedokážu ubránit...! Otočil jsem se od něj tak, aby mi neviděl do obličeje a z oka mi stekla slza, která poté dopadla na polštář. Trhaně jsem se nadechl, otočil jsem se a usmál jsem se na něj, jakoby nic. Erene, jdu do koupelny. Hned jsem zpátky. On se na mě usmál, ale jakmile si všiml mé mokré cestičky na tváři, objevil se mu na té jeho zamyšlený výraz.

Rychle jsem doběhl do koupelny a zamkl za sebou. Z očí mi začaly téct slzy. Ty idiote! Málem jsi to neudržel!!! Přikryl jsem si pusu rukou, abych utišil vzlyky a jen tam tak seděl a zády se opíral o dveře. Všechen stres a smutek ze mě opadal a já cítil, jak se mé tělo uvolnilo. Najednou jsem uslyšel zaťukání na dveře a Erenův starostlivý hlas.

L-Levi? Jsi v pohodě? Děje se něco? Snažil jsem se uklidnit dech, abych mu mohl odpovědět. J-jo, všechno v pořádku. Můžeš jít, za chvíli přijdu. Chvíli bylo ticho, ale pak se Eren ozval znovu. Levi, já neodejdu. Chci vidět, že jsi v pořádku. Povzdechl jsem si. Tak to bys měl odejít, protože jestli ti teď otevřu, tak nevím, jestli si nevšimneš mých pláčem zarudlých očí. Slyšíš mě Levi? Odkašlal jsem si a otřel si zbývající slzy z tváře. Pomalu jsem odemkl a vyšel jsem ven. Eren se na mě ustaraně díval, ale já se jen usmál a vydal se do našeho pokoje. Hlavně nenavázat oční kontakt. Než jsem si to však stihl uvědomit, Eren mě chytl za ruku a přitáhl k sobě. V tu chvíli jsem se začal utápět v jeho dokonalých smaragdových očích. Tak to nevyšlo. Levi... Cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Přitiskl jsem se k němu a vdechoval jeho vůni, která mě tolik uklidňovala. On jen mlčky stál, tiskl mě k sobě a hladil mě po zádech.
Tolik ho miluju... až teď si to pořádně uvědomuju, jak moc je pro mě důležitý...! Nesmím dopustit, aby se mu něco stalo.... nezvládl bych to...!

Levi, proč se mi trápíš... zašeptal mi do vlasů. Já se k němu jen natiskl a zarytě mlčel. On nic neřekl a dál mě objímal. Cítil jsem se hrozně unaveně, končetiny mi těžkly a oči se mi pomalu zavíraly. Chceš si jít lehnout? Zeptal se mě Eren. Přikývl jsem. Měl jsem v plánu se zvednout a dobelhat se tam sám, ale Eren mě jemně vzal do náruče, jakobych se mohl kdykoliv rozbít a vydal se do pokoje. Popravdě, v tu chvíli jsem se tak i cítil. N-nemusíš mě nosit, jestli nechceš. On se jen lehce pousmál. Ale já chci. Donesl mě do pokoje a položil mě na postel. Pak si jen lehnul vedle mě a oba nás přikryl. Já se k němu přitulil a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce. Do toho pravidelného a pro mě tolik melodického rytmu, který pro mě tolik znamená....