My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 5.

Přijdu si jako ve snu. Cítím, jak mi těžknou končetiny. Cítím, jak mi srdce přestává tlouct a můj dech se zpomaluje. Smrt. Moje jediné vysvobození z tohoto pekla! Konečně.... když už jsem nebyl schopen vzít si život sám... tak to aspoň někdo udělal za mě!

Pomalu otevírám oči. Oslní mě prudké světlo. Místnost ve které jsem je sladěna do bílé barvy. Tak takhle vypadá nebe? Něco mi to připomíná.... začínám na to přicházet. Žádné nebe. Ležím na školní ošetřovně. Jaké zklamání. Na břiše cítím obvaz a něco podobného mám obmotaného i kolem hlavy. Pomalu se rozhlédnu. Nikdo tu není, až na kluka vyšší postavy a pletí snědé barvy s hnědými, rozcuchanými vlasy. Stojí u okna, opírá se o parapet a zamyšleně pozoruje dění venku. Začíná mi svítat, ale hlava mě stále pekelně bolí. E-Eren? Jak.. jak jsem se sem dostal?! A... proč je tu on?! On-on mě našel?! Celou dobu tu se mnou byl... podívám se na hodiny. Jsou čtyři odpoledne. Sakra! To ne... táta mě zabije.... Pokusím se zvednout, ale jsem příliš slabý. Okamžitě dopadám zpět na postel. Eren nejspíš zaslechl náznak toho, že jsem vzhůru. Prudce se na mě otočí. Cuknu sebou. Koukám mu přímo do těch jeho nádherných smaragdových očí. Štěstí zračící se v jeho očích nahradil lehký nádech smutku a starostí.

Levi! Vykřikne a rozběhne se ke mě. Jsem zmaten. Proč tak vyvádí, jsem jen jeho spolu- vtom se mi vrhne kolem krku. Levi! Jsem tak rád že jsi v pořádku! Hrozně jsem se o tebe bál! Když jsem tě našel zmláceného a v bezvědomí... n-nevěděl jsem c-co mám dělat! Začal jsem hned p-panikařit jak malá holka... Jsem neschopnej! Odpusť mi to prosím...! Cítím, že mám mokré rameno. On... on brečí?! Eren na mě stále visí a jeho tělo ovládají mohutné vzlyky. Obejmu ho nazpět a přitisknu ho k sobě. Vzlyky se trochu utiší.

Po chvilce ho od sebe odtáhnu, chytnu ho za ramena a podívám se mu do jeho uslzených očí. Projede mnou prudká bolest, ale ta teď jde stranou. On se o mě bál?! Já... já myslel, že jsem mu ukradený... a on tady teď kvůli mě brečí.... Při téhle myšlence mě zahřeje u srdce.

Ne, Erene. Nejsi neschopný a už nikdy nic takového neříkej! Že jsi začal panikařit?! No a co!? Kdo by nezačal! A navíc, kdyby jsi mě nenašel... mohlo... mohlo to dopadnout mnohem hůř! Děkuju ti... děkuju ti, opravdu moc. Ještě znova ho obejmu. On strnule sedí, nejspíš přemýšlí nad tím, co jsem mu řekl. Pak se ode mě odtáhne a usměje se svým nádherným úsměvem. Jak se cítíš? Je ti lépe? Přikývnu. Myslím, že už můžu jít domů. On jen přikývne. Dobře, ale doprovodím tě! Ztuhnu. P-před školní bránu to stačí. Zamyšleně se na mě podívá, ale neodporuje. Už vím.... už vím, co by mi chybělo. V nebi určitě takové nádherné oči nemají...

Vyjdeme ze školy. Eren jde vedle mě a podpírá mě, abych neupadl. Když jsme u školní brány, Eren mě pustí a podívá se na mě. D-díky moc, vážně... nevím, co by se stalo, kdyby jsi mě nenašel... Vykoktám a obejmu ho. Jsem ale menší, a tak mu moje hlava spočine na jeho hrudníku. Objetí mi opětuje. Po chvíli se ode mě odtáhne a držíc mě za ramena se mi podívá hluboko do očí. Všude kolem nás padají kvítky z nádherné sakury roustoucí vedle nás. Eren se slabě usměje. Opatruj se mi Levi. Nechci o tebe přijít... Dívám se na něj jako na zjevení. Než se ale stihnu vzpamatovat, Eren se přiblíží a já cítím jeho rty na těch mých. On... on mě políbil?! Cítím jak rudnu. Odtáhne se ode mě a rozpačitě se usměje, zatímco jeho tváře se mu zbarvují do lehkého odstínu růžové. Pak už se jen otočí a vyrazí domů. E-Erene. Vydechnu, když už mě stejně nemůže slyšet. Potom se otočím a vydám se směrem můj domov, zatímco přemýšlím nad tím, co se právě stalo...

Tahle kapitolka je tak strašně kawaii😍
Snad se vám líbila! ❤️