My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 7.

Ležím na zemi a zírám do prázdna. Je to tu zase. Jediná věc, která mě nikdy neopustí. Jo, uhodli jste. Trpím hlubokými depresemi. Návaly beznaděje a smutku jsou pro mě normální. Měl bych ze zvednout a převléct se... Zkusím se zvednou, opřu se o zápěstí a zase dopadnu na zem. Syknu bolestí. Zápěstí začíná otékat a v hlavě mě bodá palčivá bolest. Shit... zapomněl jsem na to. Napodruhé se zvednu se země a namířím si to rovnou do sprchy. Opatrně se svléknu bez toho, aniž bych nějak zavadil o svou pravou ruku. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe horkou vodu. Beru do ruky mýdlo a usilovně si s ním dřu o kůži, jako bych se snažil smýt všechen smutek a trápení co mě tíží. Pochopitelně to nepomáhá. Přemýšlím nad vším možným, až moje myšlenky zabloudí k Erenovi. Co asi teď dělá? Snad se má dobře... nevím proč... ale... chybí mi....

Vypnu sprchu a osuším se ručníkem. Když se utírám na rukou, opatrně se vyhýbám zápěstí. A jizvy? Dělám, že je nevidím, ostatně tak, jako vždycky. Podívám se na zásuvku pod umyvadlem. P-potřebuju to.... musím se nějak odreagovat... nedokážu to překonat...! Nemotorně vytáhnu levou rukou žiletku. Jsem pravák, levou ruku mám velmi nemotornou. Provedu s ní pár křivých a kostrbatých tahů po mé pravé ruce. Štípe to, ale mě to uklidňuje.

Jdu nahoru do svého pokoje, převléknu se do pyžama a zraněné zápěstí nechám volné. Uvidím, jak to bude vypadat ráno. Pomalu zavřu oči a téměř okamžitě upadnu do bezesného spánku.

Ráno: Slyším zvuk budíku. Pomalu otevřu oči a oslní mě ranní slunce, zářící přímo nad horizontem. Vtom si vzpomenu, co se včera stalo. Podívám se na své zápěstí. Je nateklé a ze včerejší "akce" je na něm stále zaschlá krev, kterou jsem včera nesmyl. Do ničeho se mi nechce, ale musím vstávat. To zápěstí mi i lehce zmodralo... vůbec to nevypadá dobře... vyndám obvaz a ruku si obvážu. Provedu ranní hygienu a převléknu se do svých oblíbených džín a do trika, pochopitelně s dlouhým rukávem. Na jídlo nemám ani pomyšlení, tak jen beru tašku a vyrážím do školy.

Vrazím si do uší sluchátka a svižným krokem jdu ke škole, ponořený do vlastních myšlenek. Blížím se ke školní bráně a tak mě nějak napadne, že bych se mohl občas podívat kolem sebe. Zvednu hlavu a podívám se směrem k bráně. Všimnu si Erena. E-Eren?! Co-co tam dělá?! Zvedne hlavu od mobilu a začne mi energicky mávat, zatímco se tak nádherně usmívá. Donutí se mě to také lehce pousmát a zrychlit krok.

Ahoj Levi! Jsem rád že tě vidím! Usmívá se a v očích mu jiskří. Přes tváře se mu rozlévá lehký odstín růžové. Aww je tak roztomilý, když je v rozpacích! Ahoj Erene. Na koho čekáš? Podívá se na mě a pak se ještě víc rozesměje. No na tebe ty jeden hlupáčku! Zrudnu a sklopím zrak k zemi. N-neříkej mi tak! Nejsem malá holka! Eren se zřejmě dobře baví. No, tak holka možná nejsi, ale malý teda rozhodně jo. Ugh, provokatér jeden. Lehce ho levou rukou praštím do ramene a naznačím mu, ať jdeme dovnitř. Neunikne mi ale jeho lehce zamyšlený pohled, soustředěný na mě. Nechápavě se na něj podívám a on rychle uhne pohledem. Co sakra zase dělá?! Nevím o co mu jde, ale nenápadný moc není....

Dojdeme do třídy a každý z nás si sedne na své místo. Někteří jedinci na mě divně koukají, ale upřímně, moc se jim nedivím. Není normální, aby Eren Jeager, hvězda třídy, vešel do třídy s někým, jako jsem já.

Zbytek přestávky už jenom sedím a dívám se z okna. Eren se baví s lidmi, kteří sedí v lavici za ním. Eren, Armin a Mikasa jsou velmi dobří přátelé. Znají se už od narození, tuším. Závistivě se na ně dívám, jak se spolu smějí a nejspíš vedou řeč o něčem velmi zajímavém, protože Mikasa divoce gestikuluje rukama. S přemýšlení mě vytrhne zvonek oznamující první hodinu. Tsch, chemie. Otráveně odvrátím pohled opět ven z okna a přestávám vnímat okolní svět.....

Další kapitolka je na světě💕
Byla trochu delší, ale přišlo mi blbé to někde utnout😅
Snad jste si ji užili!