My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 8.

Po dobu hodiny jsem nevnímal. Myšlenky mě nenechaly se soustředit. Tolik mě toho trápilo. Co otec až se vrátí domů? Dlouho to takhle nevydržím... Nemám kam jinam jít... zřejmě mi nezbývá nic jiného, než dál nějak snášet ty jeho záchvaty vzteku, ale... mám strach, že by mě to jednou mohlo stát život...

Levi Ackerman! Urychleně se postavím a koukám na naši učitelku chemie. Posloucháte mě vůbec?! Jestli vás to nebaví, tak se můžete klidně sebrat a jít domů! Nejradši bych to udělal. Dívá se na mě celá třída. Pojďte k tabuli a ukažte nám, jak byste vyřešil tuto rovnici! Pomalu se vleču k tabuli, na které na mě čeká napsaná snad ta nejsložitější chemická rovnice, jakou jsem kdy viděl. Rozklepaně si beru křídu, včas si však uvědomím své omezení. Rychle křídu chytnu levou rukou a s lhostejným výrazem koukám na tabuli. Tsch, rašple jedna stará! Jak já ji nenávidím! Jak já nenávidím chemii!  Ještě chvíli tam nervózně přešlapuju, neschopný racionálně přemýšlet. Tohle by bylo ještě nadlouho. Jděte si sednout! Pětku vám nedám, ale začněte laskavě dávat pozor! Otočím se a jdu si zpět sednout. Většina třídy si mě nevšímá, jen Erwin se svojí partou se debilně tlemí. Zapadnu do lavice a sesunu se na židli co nejníže, v naději, že zmizím. Tohle se fakt může stát jenom mě! Do konce hodiny už jen sedím na místě a ani se nehnu.

První dvě hodiny utekly rychle. Zazvonilo na velkou přestávku a já se vydal na záchod. Není mi vůbec dobře... zavřel jsem dveře a sesunul se po nich na zem. Přitáhl jsem si kolena k hrudníku a jen jsem tam tiše seděl. Vtom jsem slyšel vrznutí dveří. L-Levi? Jsi tu? Ztuhl jsem. P-proč to zní jako Eren? A proč sem za mnou vůbec jde? Ehm- jo, jsem tu. Zvedl jsem se, spláchl jsem(aby se neřeklo) a vyšel ven. Jdu k umyvadlu, vedle kterého stojí zamyšleně vypadající Eren. Dám svou levou ruku pod proud ledové vody, která je stejně ledová, jako můj pohled. Nepřítomně koukám do prázdna a snažím se nevnímat Erenův pohled, zabodávající se do mých zad. Otočím se a shodím na zem mýdlo. Shodil jsi mýdlo. Usmívá se Eren. Vážně? Toho jsem si nevšiml! Ironicky se pousměju a chci ho sebrat ze země. Sehnu se a natáhnu se pro něj. Jakmile ho ale seberu, v ruce mě prudce bodne a mýdlo mi spadne zpět na zem. Au, sakra! Zakleju a samou bolestí mi vhrknou slzy do očí. Eren ke mě přejde, vezme mýdlo a vrátí ho na původní místo. Potom ke mě přejde. Položí mi ruku na rameno. Jen tam tak potichu stojím se slzami v očích a zraněné zápěstí si přidržuju druhou rukou. Levi? Co se ti stalo s rukou? Trhnu sebou. N-nic... jen mě trochu bolí, nic víc. Eren nesouhlasně zavrtí hlavou. Ne, Levi. Pozoruju tě už od rána. Vyhýbáš se kontaktu s pravou rukou a používáš levou, ačkoli jsi pravák. A i kdyby tě bolela jen trochu, mýdlo snad sebrat dokážeš, nebo ne? J-jak si všiml toho, že... r-radši nic... Jen tam tak stojím, dívám se do země a zarytě mlčím. Včera jsi ji ještě normálně používal... co se ti stalo? Začínám panikařit. Sakra, jemu snad nic neunikne! Nemůžu mu říct, že to mám od otce.... Já... prudce jsem otočil zápěstím a něco se mi s ním stalo... a-ale neboj, není to nic vážného! Rychle se usměju. Byl jsi s tím u doktora? Zavrtím hlavou. Tak víš co? Ve skříňce mám nějaké obvazy a v medicíně se trochu vyznám, tak co kdybych se ti na ni po škole podíval? Sladce se usměje. Překvapeně se na něj podívám. T-to myslíš vážně? A nebude ti to vadit? Podívá se mi do očí. Myslím to smrtelně vážně a kdyby mi to mělo vadit, tak ti to přeci nenabízím, no ne? Nervózně si prohrábne rukou své kaštanově hnědé vlasy a usměje se. Uhnu pohledem. Co bys řekl na to, kdybychom už šli do třídy? Za pár minut stejně zvoní! Kývnu a následuju ho ven ze dveří, až zpět do třídy, ve které mě čeká ještě pět dlouhých hodin....