My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 6.

Ubíral jsem se ulicemi domů a stále jsem přemýšlel nad jednou a tou samou věcí. Proč to udělal? Je od něj hezké, že o mě má starost, ale nevím, jestli je to pro něj bezpečné se se mnou bavit... kdyby se o tom dozvědel otec... vzpomněl jsem si na ten polibek před školní bránou. Začervenal jsem se. Ty jeho rty... byly tak měkké a sladké... bylo to nádherné... ale co to mělo znamenat? Kamarádská pusa? Po dlouhé době jsem se cítil zase šťastný, i z takové maličkosti mě hřálo u srdce. Jediný člověk, kterému na mě aspoň trochu záleží....

Z myšlenek mě vytrhl ten fakt, že už jsem stál před domem. To by mě zajímalo, jestli už je doma.... potichu otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Zavřu za sebou na poslouchám. Z obývacího pokoje slyším hrát televizi. Takže je doma... Vtom se rozrazí dveře do předsíně. Trhnu sebou. ,,Helemese kdo je doma." Zase ten odporný slizký hlas. I přes to, že mluví v klidu se mi začnou třást kolena. Je tu ticho.... ticho před bouří. Podívám se mu do očí. Vidím v nich opovržení, nadřazenost a znechucenost. Tvář pokrytá neholeným strništěm a špinavé oblečení. Pach alkoholu. Je mi na zvracení. Přistoupí ke mě blíž. Couvnu až narazím na zeď za mnou. ,,Kdepak jsi se tak dlouho coural? Doma jsi přece měl být už před dvěma hodinami..." jen tam zaraženě stojím a mlčím. Uhýbám pohledem. Najednou ucítím ránu a následně bolest na tváři. ,,Slyšíš spratku?! Mluvím s tebou!!!" Zaraženě si chytnu hořící tvář a podívám se na něj. Takhle... takhle to dál nejde... nemůžu ho nechat aby se mnou takhle zametal a dělal si co chce! Musím mu to říct. Nádech a výdech. Podívám se mu hluboko do očí ve kterých se zračí nenávist ke mě. ,,Co si myslíš že děláš spratku?!" Začínám mluvit a cítím, jak to ze mě všechno opadá. Zároveň se ale třesu strachy. Otec na mě jen zaraženě kouká. ,,Tak a dost. Proč mi to děláš?! Proč se ke mě takhle chováš?! Nenávidíš mě za to, co se stalo?! Není moje vina, že ji zabili! Proč se ke mě chováš jako k věci?! Tvoje věčný výkyvy nálad a to, jak si na mě vylejváš vztek.... už mě to nebaví!!!" Měl bych přestat. Vím to. Ale moje pusa se ne a ne zastavit. Jakoby to ze mě chtěla dostat. Jakoby to ono samo chtělo ven.... Vůbec se nechováš jako otec! Víš jak kvůli tobě trpím?! Ty rány bolí! Bolí pořád a já s tím nedokážu nic dělat! Hrne se ze mě několik let shromažďovaná zloba a nenávist. Pokračuju. ,,Přestaň s tím a začni se konečně-

Chytne mě za zápěstí a zakroutí s ním. Snažím se ho odstrčit. ,,P-pusť mě! T-to hrozně bolí!" V zápěstí mi nepříjemně křupne a v zápětí se ozve nesnesitelná bolest, která mě donutí si kleknout. Do očí mi vhrknou slzy. O zraněnou ruku se nemohu ani opřít. Otec toho využije a vší silou mě kopne do hlavy. Ležím na zemi a už skoro nevnímám. Vidím jenom toho hajzla, jak odchází z domu a jeho slova mě donutí se rozbrečet.

,,Nikdy jsi se neměl narodit."

Můj život je jako horská dráha. Ještě před chvílí jsem byl nahoře a teď... teď už zase hniju tam, odkud se nikdy nemohu dostat. Všechno se ve mě láme. Potřebuju někoho, kdo všechny střípky ve mě zase sebere a poskládá dohromady. Někoho, kdo mě vysvobodí....

Potřebuju ho.... potřebuju Erena...

Snad se vám kapitolka líbila! Jinak, hrozně vám děkuju za vaši podporu, jsem ráda, že se to aspoň někomu líbí a že to nepůsobí zase až jako tak velká blbost! ^^ ❤️