My savior (Ereri/Riren)

Kapitola 42.

Ráno jsem se vzbudil stále ležící přímo za dveřmi. Posadil jsem se a promnul si oči. Bolel mě každý jednotlivý kousíček těla, kterému asi spát ve zkroucené poloze mimo postel nejspíš moc nevyhovovalo. Povzdechl jsem si a přešel do koupelny. Umyl jsem si obličej a zadíval se na své obrovské kruhy pod očima. Na školu jsem dnes neměl ani pomyšlení, jediná myšlenka byla ta, zajít za Erenem. Přehodil jsem přes sebe bundu, zarazil ruce do kapes a se sklopenou hlavou jsem se vydal mlhavou ulicí k nemocnici. Dorazil jsem dovnitř a hned se vydal na recepci. Dobrý den, jdu za Erenem Jaegerem. Řekl jsem a přemáhal jsem se, aby můj hlas zněl pevně. Paní na recepci se jen usmála a poslala mě do jeho pokoje. Opatrně jsem se nadechl a zadíval se na dveře od pokoje. Stiskl jsem pěsti k sobě a silně stiskl oční víčka.

Kdy teď budu věřit, tak a vejdu dovnitř, tak bude sedět na posteli a bude v pořádku... Stiskl jsem pěsti ještě pevněji a opřel se do dveří. Otevřel jsem oči a mé srdce polilo zklamání. Eren vypadal pořád stejně, jediné co naznačovalo to, že je naživu, byl pravidelný zvuk vycházející z přístroje nad ním. Smutně jsem se usmál a sedl si k němu. Stiskl jsem mu ruku a vzechl. Po chvíli přila sestřička a jakmile mě uviděla, tak se usmála. Dobrý den pane Ackermane. S vašim přítelem to vypadá mnohem lépe, měl by se v nejbližší době probudit. Usmál jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. Zadíval jsem se na Erenovu spící tvář a pohladil ho po tváři. Mírně pod mým dotykem ucukl a zacukaly se mu svaly v obličeji. Slyšíš to Erene? Vechno bude zase dobré... přesně jak jsem říkal! Zašeptal jsem a stále ho hladil. Sestřička vzala injekci a přela k němu. Chytil jsem ho za ruku pevněji a pousmál se. Vydrž Erene, nemáš se čeho bát, všechno je dobré, jsem tu s tebou... Vpíchla mu injekci do žíly a v tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mi to jenom zdá, ale přišlo mi, jakoby stiskl oční víčka silněji k sobě. Výborně Erene, vím že mě slyšíš... Otevři oči prosím... Zašeptal jsem a sestřička se na mě usmála. Jsem si jistá, že vás slyší a nejradši by oči otevřel, jen nemá dostatek sil... Kývl jsem a pomalu se zvedl. Zadíval jsem se na něj, pousmál jsem se a zakroutil hlavou.

Jsi blázen Erene... ale můj blázen... Zašeptal jsem a políbil ho na čelo. Miluju tě... Usmál jsem se a rozešel se ke dveřím. Naposledy jsem se na něj zadíval a vyšel ven ze dveří. Zamířil jsem si to rovnou do bytu a jakmile jsem vešel dovnitř, zamkl jsem se a zhluboka se nadechl. Vidíš? Všechno bude v pohodě! Bude to jako dřív a už se nebudeš muset ničeho bát! Začal jsem sám sebe uklidňovat a nervózně chodil po bytě. Musel mě slyšet! Musí být vzhůru! Jen prostě nedokáže otevřít oči, toť vše... Nervózně jsem se pousmál a přešel k nočnímu stolku, kde jsem měl položený mobil. Překvapeně jsem se zadíval na displej, na kterém se ukazovaly tři nepřijaté hovory a pět zpráv, ale víc mě udivilo to, od koho byly.

Proč mi volal Armin? Zamumlal jsem si sám pro sebe a začal vytáčet jeho číslo nazpět. Parkrát to zazvonilo, než mi to Armin zvedl. Um.. a-ahoj Armine, proč jsi mi volal? Zeptal jsem se a Armin hned začal vyšilovat. A-ahoj Levi, promiň za ty zprávy, ale kde jste? Proč nejste ve škole? Volal jsem Erenovi, ale ten mi to nezvedal, tak jsem zkusil zavolat tobě... Děje se něco? Ztuhl jsem. Um.. ono... Trhanně jsem se nadechl. Eren je v nemocnici. Zachránil mě a byl třikrát střelen do zad... Zamumlal jsem a zadíval se do země. Slyšel jsem jak Armin na druhém konci zalapal po dechu. B-bože... proč... T-to nic! Jak je na tom? Byl jsi za ním? Vzdechl jsem a smutně se pousmál. J-jo byl... je v umělém spánku a ještě se neprobral... Zamumlal jsem a dostal jsem nápad. Z-zítra bych za ním chtěl znovu zajít... nechceš vzít i Mikasu a jít se mnou? Armin mi to odsouhlasil a rozloučil se. Fajn. V devět u tebe. Odmlčel se a vzdychl. Drž se Levi. Poté u jsem uslyšel pouze zapípání od toho, jak položil telefon. Povzdechl jsem si a chytl se za hlavu.

V klidu. Nádech a výdech. Všechno bude fajn. Nemůže to skončit špatně! ...n-nebo snad ano?