Bad guy can love

🇺🇸 Nová škola, nové problémy aneb nejlepší první dojem 🇰🇷

„Zlato vstávej! Už je to konečně tady, jdeš do nové školy! Nesmíš přijít pozdě hned první den, tak vstávej!" křičela na mě natěšeně máma, když šla po schodech. Má velkou radost z toho, že tady v Koreji budu moct chodit do školy.

Jmenuju se Janne Starshin a ano, není to korejské jméno. Jsem američanka. S mámou jsme se sem přestěhovaly před asi měsícem. Máma mi tady zařídila, abych mohla chodit do školy.

Korejsky celkem umím, učila jsem se ještě předtím, než mámě nabídli pracovní místo v Soulu, proto jsme se stěhovaly. Doufá v to, že tady budeme šťastné, proto se mi snažila najít tu nejlepší školu, aby se mi tady taky líbilo, jako se tu líbí jí.

Zamilovala si to tu za tu dobu, co tady bydlíme. Všechny svoje kamarády jsem nechala v Californii, ale s nimi i svoje osobní problémy a starosti. Teď chci začít vše od znova, nový život.

Vylezla jsem z postele a šla jsem si obléct oblečení, které jsem měla nachystané už od včerejška. Bylo to poměrně formální oblečení. Máma mi to vnutila, protože prý musím udělat dobrý první dojem.

Ale já si v tom připadám, jako nějaká sekretářka, která je možná už ve středním věku.

Avšak je pravda, že bych se měla obléct nějak slušněji, jelikož jít tam v teplákách, by nebylo nejlepší. Hlavně tady v Koreji, kde jsou všichni takový.. no jak to popsat?

Zkrátka je na nich hned od pohledu poznat, že si nežijí špatně. Navíc na školách tady jsou povinné uniformy, co jsem si zjistila, takže i tak tam budou všichni formálně oblečení.

Trochu jsem se nalíčila a už v úboru sekretářky jsem se šla nasnídat. Sešla jsem schody a vydala se do kuchyně, kde už mamka dělala snídani.

Musím uznat, že dům, do kterého jsme se nastěhovaly je fakt veliký a moderně zařízený. I když, co se vůbec divím, tady v Soulu je všechno nádherné. V Californii bylo všechno krásné, to ano, ale tohle je přeci jen něco nového.

Posadila jsem se na židli u jídelního stolu. „Tady máš, hezky se nasnídej." dala přede mě na stůl mojí oblíbenou snídani, přitom se na mě usmívala.

„Děkuju." úsměv jsem jí opětovala.

„Připravila jsem ti nějakou tu svačinu, ať nemáš hlad." pořád se na mě usmívala.
Je na mě tak hodná.

Mám mámu hrozně ráda, je to jediný člověk, kterému můžu vše říct a můžu jí opravdu věřit. Mám jen ji, můj otec od nás odešel, když mi bylo pět let. Už je to dvanáct let. Fakt rychle to uteklo, ani to nevnímám, je to už takovou dobu.

Mamka už se přes to také přenesla, ani předtím na to neměla čas myslet, měla moc práce, ale teď jsme se kvůli té práci stěhovaly, má dost důležitou, ale i náročnou, práci.

Mamka je tady z toho nadšená, miluje asijskou kulturu, takže měla radost, když se jí naskytla možnost tady bydlet.

Když jsem dojedla, šla jsem po sobě uklidit nádobí. Vyšla jsem schody nahoru do patra a šla jsem do svého pokoje, kde jsem si vzala školní tašku a vrátila jsem se zpět dolů.
„Pojď, už musíme jet, odvezu tě do školy." křikla na mě máma.

„Už letím!" křikla jsem na ní nazpátek. Sedly jsme si do auta a rozjely jsme se směr nová škola. Když jsme už dojely ke škole, celou její budovu jsem si prohlédla. Vypadala opravdu hezky. Nadechla jsem se a vydechla.

„Neboj se, to zvládneš." položila mi ruku na rameno a povzbudivě se usmála.

„Mám tě ráda, mami." dala jsem jí pusu na líčko, naposledy jsem se na ní podívala, pak jsem se podívala zpět na školu. Otevřela jsem dveře auta a vystoupila z něj. Otočila jsem se na mámu, která mi naposledy zamávala, nastartovala motor auta a rozjela se pryč.