Bad guy can love

10) Nepoděkuješ?

Stála jsem tam, rukama opřená o umyvadlo a s pohledem upnutým na chlapce, který se zde z ničeho nic objevil.

Sledovala jsem ho, každý jeho pohyb. Z toho, jak jsem se na něho dívala, musel poznat, jak se ho bojím.

S nebezpečným úsměvem na mne koukal. Po chvíli se přestal opírat o dlážděnou zeď a pomalým, ale přesto sebevědomým, krokem ke mně pomalu, ale jistě, přistupoval. Došel skoro ke mně.

„Ale copak? My nebudeme mluvit?" ušklíbl se a ukázal mi tak řadu jeho čistě bílých drobných zubů. Nic jsem neodpověděla, jen jsem vystrašeně sledovala jeho pohyb skrz odraz.

„Babe, nenuť mě být zlý." stál hned za mnou a své silné paže mi položil na boky. Sklopila jsem pohled do prázdného umyvadla.

„Prosím, nech mě." zakňučela jsem. Bylo mi nepříjemné, jak blízko mne byl. Byl na mně skoro nalepený.

„A proč bych měl?" pronesl posměšně a zašklebil se. Ukázalo se, že je tady na škole další kluk, který se baví podobně jako Jungkook.

Proč všichni chtějí, abych na ně mluvila?

„Nemáš tady, co dělat. Tohle jsou dívčí záchody." namítala jsem s nadějí, že dostane rozum a odejde. Bohužel se tak nestalo. Na což už jsem byla zvyklá, nikdy se totiž nedělo to, co bych si přála.

„To pro mě není žádná překážka, baby. Kdybych chtěl, tak už dávno přeskočím tyhle kecy a děláme něco jiného." usmál se provokativně. Cítila jsem jeho teplý dech na krku. Děsila mě představa toho, co právě teď řekl.

Kam se hrabe Jungkook?

Najednou mne prudce otočil čelem k sobě a silně mě přitiskl na studené zrcadlo. Trochu jsem vyjekla, když tak učinil. Obličej měl nebezpečně blízko toho mého. Dýchal mi jeho horkým dechem na rty.

Můj dech se postupně zrychloval a srdce bilo, jako o závod. Bála jsem se toho, co se bude dít.

„Copak, bojíš se, beruško?" šibalsky se usmál se stálým nepříjemným očním kontaktem. Ruce měl stále na mých bocích. Pevně mě držel, abych mu neutekla, což bych jinak nejspíš stejně nezvládla.

Běh není mou silnou stránkou.

Se strachem a zoufalstvím v očích jsem se koukala do těch jeho, ve kterých se odrážela hrdost, výsměch, nadřazenost a pro mne velké nebezpečí. Měla jsem strach.

Ani nevím, jak se jmenuje, a už mne dostává do takovéhle situace. Doslova natlačená na zdi.

Už jsem ho chtěla začít prosit, aby mne nechal, ale to by se mi nesměl zuřivě a chtivě vrhnout na rty. Začal mě agresivně líbat na rtech.

Kdybych měla trochu síly, tak ho odstrčím, ale bohužel. Moje pokusy odstrčit ho ode mne byly marné a bez úspěchu.

„Nebraň se tomu." zavrčel mezitím, než se vrátil k tomu, co přerušil. Jeho polibky byly zuřivé a dravé. Jeho ruce se přesunuly z mých boků na má záda a šly pomalu níž. Chtěla jsem skoro až brečet, že jsem tomu nemohla nijak zabránit.

„Budeš spolupracovat." zavrčel mi do ucha a začal mi polibky, které byly stejně dravé, jako na rtech, opsypávat krk. Jemně skousl kůžičku na mém krku, což mne donutilo bolestně syknout.

Výborně, když mi skoro nic neudělal Jungkook na hodině oplzlostí, tak mě tento neznámý znásilní na školních záchodech.

Chtěla bych se toho, kdo denně plánuje můj život, zeptat, co jsem mu udělala a proč mě trestá.

„Sugo, klid." ozvalo se z druhého konce místnosti. Tento hlas už mi byl povědomí.

No, ještě aby ne, když kvůli němu v noci skoro nespím.

Suga se otočil směrem odkud se dotyčný ozval. V rámu dveří se opíral. Jungkook. Netvářil se nijak nadšeně. Téměř se až mračil.

„Nech jí." přistoupil blíž s rukama založenýma na hrudi a podrážeností ve tváři.

„Proč? Já se dobře bavil." pronesl otráveně Suga.

On se opravdu jmenuje Suga?

To je zvláštní jméno.

„Prostě zmiz a dej pokoj." Jungkook kývl hlavou směrem k východu z toalet a naznačil mu tak, aby odešel. Jeho přísný výraz tomu napomáhal.

„No, jo." protočil očima a úplně ode mne odstoupil.

„Ty taky zkazíš každou zábavu." zastěžoval si naposledy, než zcela odešel z místnosti pryč.
Teď jsme se na toaletách nacházeli jen my dva.

Ještě lepší.

„Nepoděkuješ?" nadzvedl jedno obočí a usmál se provokativně. Uvědomila jsem si, že stojím stále nalepená na zdi a trochu jsem od ní odstoupila.

„To se mě tak bojíš, že se mnou nedokážeš mluvit?" otázal se po tom, co ode mne nedostal žádnou odpověď. Slabě jsem kývla hlavou na souhlas a sklopila jsem ji.

Povzdychl si a došel ke mně. Prsty chytl mou bradu, čímž zvedl můj pohled na něho. Upřeně mi hleděl do očí, jako kdyby nemohl odtrhnout zrak.

„Hlavně nebreč." řekl, když si všiml, jak se mi začínají lesknout oči. Nevěděla jsem proč, ale zkrátka jsem měla hrozné nutkání brečet.

„Jestli je to kvůli tomu, že jsem ho odehnal, tak ho klidně zavolám zpět. Yoongi nerad nechává práci nedokončenou." ušklíbl se posměšně. Pobaveně na mne hleděl. To samé se o mně říci nedalo.

„To jste v Americe všichni takhle podělaný?" nechápal, přičemž jsem mu chtěla říct něco ve smyslu, jestli tady v Koreji jsou také všichni tak hrubí, ale neudělala jsem tak.

„Ach baby, chceš, abych dodělal to, co Suga začal?" pustil mou bradu a dal si ruce do zadních kapes u kalhot. Nic jsem mu na to neřekla.

Samotnou už mne nebaví, že skoro nemluvím, ale já si prostě nedokážu pomoct.

„Mimochodem, dostali jsme teď pěkný úkol, když jsi se tady vocucávala s Yoongim." řekl, na čež mi začly rudnout tváře studem.

„Jsme spolu ve dvojici, takže přijď dneska v osm na tuhle adresu." podal mi papírek s čímsi napsaným na něm.

„A buď tam přesně, nerad čekám." dodal s úsměvem a zmizel z toalet pryč. Jakmile jsem si byla jistá, že jsem tady teď sama, svezla jsem se po chladné zdi hezky na zem.

Jediné pozitivum, které jsem vymyslela, bylo, že už se mi ani brečet nechtělo. Když se nad tím zamyslím, tak mne Jungkook vlastně zachránil před tím, co by se tady bývalo stalo.

Možná není tak hrozný, i když je strašlivý. Nebyla jsem si jistá tím, zda být šťastná, že přišel anebo ne. Tenhle kluk je jedna velká záhada.

Když mi došlo, že za chvíli končí hodina, bleskově jsem se zvedla ze země a doslova jsem běžela do třídy.

Ano, běžela.

Ve třídě už nikdo nebyl, stejně tak, jako mé věci. Začla jsem trochu panikařit, kam se všechny mé věci poděly. Zmateně jsem prohlížela celou třídu, zda-li je nenajdu. Avšak třída byla opravdu prázdná, nikde nic.

„Hledáš tohle?" ozval se za mnou pištivý dívčí hlas. Otočila jsem se..

_ _ _ _

🌼 Doufám, že se Vám kapitola líbila. 🌸