Bad guy can love

15) Proč mi to děláš?

Začínalo mi být poněkud zle, jelikož do mne Jungkook, pro mne záhadným způsobem, dostal už nějaký ten alkohol.

Pro někoho, kdo alkohol nikdy moc nezkoušel, je tohle celé šok, spíš pro játra dotyčného.

Hlava se mi hrozně motala, připadala jsem si, jako bych se houpala na houpačce. Žaludek se mi zvedal a bylo mi nepříjemné horko, i když v místnosti nějak vysoká teplota nebyla.

„Je mi špatně." zakňučela jsem směrem k Jungkookovi, který zrovna koukal do telefonu. Odlepil zrak z displeje mobilu, který mu i přesto osvětloval tvář, a věnoval mi jeho prázdný výraz.

„Asi chce vyvenčit." zasmál se chlapec sedící na zemi vedle Sugy, na což se všichni v místnosti rozesmáli. To jsem jako pes?

„Jestli nechceš, já ji moc rád vyvětrám. Hlavně, když budeme sami." ušklíbl se, až nebezpečně drze, tmavovlásek, který se hned po tom, co pronesl tuto oplzlou poznámku, napil ze skleněné lahve alkoholu.

„To určitě, ty jestli na ní sáhneš, budeš o něco kratší." pohrozil mu se smíchem Jungkook.

„Stejně máš tamtu upištěnou opici, tak nechápu, proč bych se já nemohl pobavit." kroutil nechápavě hnědovlásek.

„O to, co s ní mám a nemám, se nestarej." odbyl ho Jungkook a chytl mne za zápěstí, čímž mne vytáhl na nohy ze sedu. Sám si stoupl a rozešel se směrem ke dveřím, přičemž mne táhl za sebou.

Došli jsme zadním vchodem na jejich tmou potaženou zahradu. Jediným zdrojem světla bylo menší světlo visící nad dveřmi. Tma, jako v té nejtemnější díře. Jediný zvuk, který zde šel zaslechnout, byl bzukot nočního hmyzu poletujícího právě okolo zmiňované lampy.

Kdyby tu se mnou nebyl on, byla bych tu i ráda. Ta samota a ticho, to je jako balzám na duši.

Kdybych tu stála s kýmkoliv jiným, sedla bych si třeba na rosou provlhčenou trávu a sledovala tanec hvězd na obloze nade mnou. V klidu bych si užívala to dění odehrávající se tisíce kilometrů nade mnou.

Ale to by zřejmě nebyl on, kdyby mne nějak nepřekvapil, v jeho případě nevyděsil k smrti.

„Dlužíš mi vysvětlení." zachraptěl po chvíli a silně mne přirazil na dveře jejich domu, které hned po našem vstupu ven zavřel.

Začal se obličejem přibližovat k tomu mému, tudíž ho pravděpodobně do obličeje udeřil můj zrychlený dech. Stále jsem totiž rozdýchávala ten šok způsobený onou osobou stojící hned naproti mne.

„Jaktože jsi všude, kde já a když ti pošlu debilní žádost nepřijmeš ji?" zamračil se a očima mne propaloval. Takže ho štve ta žádost? Jako vážně?

„Ne-nevšimla jsem si j-jí." zalhala jsem mu. Doufala jsem v to, že mi uvěří a nechá mne být.

„Proč mi furt lžeš?!" zavrčel a stále se nepřestával přibližovat, dokud jsme se téměř nedotýkali nosy. Snažila jsem se vyhnout mu pohledem, ale vzhledem k tomu, jak blízko byl, to bylo takřka nemožné.

„Já ti nelžu." pronesla jsem konečně bez toho, abych se zakoktala. Jeho naštvaný výraz se změnil v zle usměvavý. Jeho rty se ztvarovaly do pobaveného úšklebku.

„Se mnou si nezahrávej. Buď ráda, že se tě na téhle škole ještě nikdo nedotkl, kdybych chtěl, tak už nejsi tak nevinná." pohrozil mi a chytl mou bradu mezi palcem a ukazováčkem.

Konečně jsem se po tom všem odhodlala se ho zeptat na otázku, která mi v hlavě uvízla už před nějakou dobou. Otázku, na kterou jsem toužila znát odpověď.

„Proč mi to děláš?" dostala jsem ze sebe, i přes ten všechen strach a obavy z toho, co odpoví nebo udělá.

„Proč?" zasmál se. „Protože mě to baví." odpověděl mi chladně a zcela se ode mne odtáhl.

Jeho odpověď byla pro mne snad tou nejhorší, protože, i když byla celkem nesmyslná a nic neříkající, utvrdila mne v tom, že s ničením mého života jen tak nepřestane, jelikož je to jistý zdroj zábavy pro něho.

Nějakou dobu mi koukal do očí a pak mne trochu odstrčil ode dveří, které hned poté otevřel a vešel znovu do prostoru jeho domu. Šla jsem za ním. Došla jsem do místnosti, kde jsme byli před tím.

Vše bylo stejné, jako než jsme odešli pryč, ale Jungkook tam zase nebyl. I když tam bylo o poznání více prázdných a vypitých lahví od alkoholu. Kam furt mizí?

„Kde je Jungkook?" otázala jsem se všech přítomných v místnosti, kde už hrála hudba překvapivě ne tak nahlas.

„Nevím, asi u sebe nahoře." odpověděl mi jediný z chlapců, který byl vůbec schopen mne vnímat, zbylí dva už nevypadali tak stabilně. Suga téměř usínal a druhý chlapec zíral zaujatě do displeje svého mobilního telefonu.

„Děkuji." poděkovala jsem chlapci sedícímu na sedačce. Ten na mne jen beze slova kývnul hlavou na znamení, že slyšel.

Vyšla jsem tedy schody do patra, kde byl jeho pokoj a kde jsem měla možnost pracovat na tom projektu.

Už jsem stála před dveřmi od jeho pokoje, chvíli jsem váhala, zda-li je dobrý nápad tam vůbec jít, ale nakonec jsem se odhodlala a zatáhla za kliku.

Pomalu jsem otevřela ony dveře a vstoupila dovnitř. Stál tam zády ke mně, hlavu měl sklopenou směrem k papíru, čímž byl zmiňovaný projekt. Pokojem panovalo naprosté ticho a já chtěla, aby to tak i zůstalo.

„Dobrá práce." pronesl chladným tónem do prázdna místnosti. Jelikož jsem nevěděla, jestli ví o tom, že tu jsem, nebyla jsem si jistá, zda-li mu mám poděkovat nebo ne.

Otočil se směrem ke mně a se stále chladným výrazem došel ke mně. Nervózně jsem koukala všude možně okolo.

„Trefíš domů?" otázal se s klidem. Trochu jsem nechápala, proč se na to ptá. Nejistě jsem kývla hlavou.

„Jdi domů, je pozdě." dal mi ruku na rameno a zadíval se mi do očí. Jeho tmavé hnědé oči se vpíjely do mých.

„D-dobře." dostala jsem ze sebe po chvíli a otočila jsem se směrem ke dveřím. Rychle jsem opustila onu místnost a stejně tak rychle seběhla i schody dolů.

Bez rozloučení jsem opustila jeho dům a rychlou chůzí jsem mířila domů, jelikož už bylo opravdu pozdě.

Když jsem došla domů, mamka už dávno spala, proto jsem se bez zdržování rozešla rovnou do mého pokoje, kde jsem se převlékla a šla jsem rovnou do postele.

Nařídila jsem si budík o něco dříve, abych se ještě ráno stihla osprchovat, jelikož už jsem na to teď neměla sílu. Netrvalo mi moc dlouho a upadla jsem do říše snů.

_ _ _ _

Ahoj. 💕
Slibuji, že dneska výjde ještě jedna kapitola.

Doufám, že jste se dobře bavili. 🌸
Hezký zbytek dne. ☀️