Bad guy can love

49) Tak začneš

Od mých Narozenin uběhl měsíc a od té doby to mezi námi bylo den ode dne horší. Cítila jsem se stále méně chtěná z jeho strany, jako, nedivila bych se, zátěž.

Pouhý měsíc stačil k tomu, aby se můj život pomalu otočil vzhůru nohami.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad." odporovala jsem stále a vduchu trvala na tom, že si budu stát za svým rozhodnutím. Nechtěla jsem chodit někam, kde jsem se v podstatě necítila vítaná.

Tentokrát jsme se hádali ohledně Sugova večírku, řekněme, který pořádal ještě ten večer. Vůbec se mi tam nechtělo.

A příčina toho byla jasná. Už to bylo delší dobu, co jsem si všimla toho, jak mne Suga nemá rád a cítí ke mně jistý odpor.

Ne, že by mi chtěl nedávat nebo mi to řekl přímo, ale zkrátka jsem si sama všímala, jak na mne kouká a jak se mne, dalo by se říct, straní. Jeho chladné a nepřátelské pohledy mi byly nepříjemné.

„Ale prosimtě, bude to zábava, veř mi." pronesl znuděně, ale zároveň už lehce otráveně, Jungkook. Dle jeho výrazu ho jistě nebavilo mne přemlouvat, čemuž bych se nedivila.

„A-ale co tam budu dělat? Já nepiju alkohol." protestovala jsem nadále. To už ho donutilo k činu.

Zvedl se ze své postele, na jejíž ploše seděl a rozešel se směrem ke mně, jelikož jsem stála na druhé straně místnosti, u dveří jeho ložnice.

Na jeho tváři přetrvával otrávený, až znuděný, výraz, což bylo v poslední době na dením pořádku. Byl nepříjemný a nevrlý. Choval se protivně jako nějaký otrávený důchodce.

I když si nestěžoval každou chvíli jako je tomu u jmenované skupiny lidí v jistém věku zvykem, šířil okolo sebe nepříjemnou náladu, možná proto, že nějakým způsobem ho štval můj přátelský vztah s Jiminem, který se pomalu zlepšoval.

Jak to mám ale udělat, když je na mne Kook zlý a nepříjemný, proto se bavím s Jiminem, což ho dělá ještě naštvanějšího a vytáčí ho to?

Všichni chápeme, v jakém začarovaném kruhu se nacházíme, že?

„Tak začneš." pronesl chladně a s jasným nezájmem. Jeho další kroky ho vedly kolem mne, přesněji pryč ze zmiňované místnosti.

Chvíli jsem tam jen tak stála a vyjeveně zírala na místo, kde ještě před pár vteřinami stál. Můj zrak zůstal zabodnut na onom místě, než mne přemohla zvědavost a já následovala jeho cestu, jenž mne vedla dolů po schodech do kuchyně.

Hned po mém příchodu se mi naskytl pohled na záda hnědovláska opírajícího se o desku jídelního stolu.

Co mu zase přelétlo přes nos?

„Jungkooku, co se děje? Co je s tebou?" položila jsem mu dotaz, jenž mi dráždil mysl již nějakou dobu. Můj tichý hlásek zřejmě zaujal jeho pozornost, jelikož se otočil za sebe směrem ke mně.

Své oči, jejichž odstín nebyl daleko od naprosté černé, zabodl do mé nechápající tváře.

„Co by mi mělo být?" zatvářil se též nechápavě. Své obočí lehce pozvedl a u toho se nepatrně zamračil.

„Proč jsi poslední dobou tak nepříjemný?" pokračovala jsem další otázkou.

Jeho výraz se vrátil zpět k děsivě chladnému, což nebylo zrovna to, co by mi v danou chvíli dělalo radost.

Narovnal se a otočil se ke mně celým tělem. Ruce si schoval do kapes u kalhot, což dělal dosti často.

„Nejsem nepříjemnej." odporoval drze. Opravdu jsem se s ním nechtěla hádat, ani jsem na to neměla odvahu, ale už mne jednoduše nebavilo bloudit mezi jeho zkaženou náladou a útočištěm v podobě hnědovlasého Jimina.