Bad guy can love

67) Tak mě veď

Po obědě, který mi v podstatě vnutil, jsme se odebrali zpět ven, na ulice města. Venku foukal velmi studený vítr s nádechem sněhových vloček, jemně tančících po pramenech vzduchu.

„Tak si řekni, kde chceš jít dělat ten úkol." pověřil mne výběrem. Můj volně směřující pohled sklouzl k němu.

„Co?" nechápala jsem jeho pokyn. Nejistě jsem na něho svraštila obočí, přičemž mi můj výraz oplatil.

„Vyber si místo, kde chceš ten úkol dělat. Z nás dvou jsi to ty, kdo ví kde je klid na učení a tyhle věci. To ty chodíš do kaváren." odpověděl stručně.

„A proč chceš jít do kavárny?" položila jsem již druhý dotaz, za dobu naší konverzace venku na ulici Soulu.

„Nebo tak já nevím, kam chceš jít. Prostě si řekni a půjdeme." nezaujatě pokrčil rameny, přičemž jeho hustou hnědou ofinku právě prohrábl právě přicházející závan zimního počasí.

Vítr si během vteřiny drze pohrál s jeho vlasy. Avšak tento čin přírody brunet nesměle a bez zájmu ignoroval.

„Já bych o jedné hezké kavárně věděla." opomenula jsem suše. Chlapec si strčil své větrem lehce ofouknuté a tím i mrznoucí ruce do kapes jeho černé bundy.

„Tak mě veď." zvedl svůj pohled, kterým skenoval povrch země, a věnoval mi nic neříkající a zcela ledový výraz.

S posledním kývnutím jsme se vydali na cestu do nedaleké kavárny. Netrvalo tomu ani deset minut a my už stáli před skromným podnikem, z jehož interiéru vycházela lákavá vůně kávy a jiného občerstvení kavárnou nabízeným.

Kook si nejprve prohlédl menší zářízení z cihel, stojící dva metry před ním. Kavárnička působila již na první pohled velmi male, což byla i z části pravda.

Až překvapivě, stále bílá omítka kryla veškerou plochu okolo široké výlohy ze skla, cestou, kudy měl náš zrak možnost prozkoumat vnitřek hned z venku.

Jungkook se po chvíli přeměrování a prohlížení konečně odhodlal k sáhnutí na kliku vchodových dveří a vstoupení dovnitř. Za použití síly lehce zatlačil na kovovou kliku a tím dveře otevřel.

Otevřením dveří se podnikem rozeznělo zacinkání malého zvonečku nad nimi, což byl signál příchodu zákazníků či jiné osoby pro zaměstnance zařízení.

Kousek od dveří odstoupil a pohledem se usadil na mne. Kývnutím směrem dovnitř mi naznačoval, že mám jít první. Nervózně jsem proklouzla okolo něho dveřmi do kavárny.

On mé kroky následoval a také vešel. Pohledem si přeměřil snad každý předmět nacházející se v místnosti.

Pár pohledů na nás padlo, během naší cesty k hlavnímu pultu, kde se vyřizovaly objednávky, tedy objednávalo a následně i platilo.

Za zmiňovaným pultem stála mladá hnědovlasá slečna. Jakmile spozorovala, že jdeme k ní, na tváři se jí vykouzlil přívětivý a milý úsměv, jenž má v archivu každý prodavač a podnikatel pracující s lidmi.

„Dobrý den." usmála se na nás. Narozdíl od mého společníka stojícího hned za mnou, já byla té slušnosti a úsměv, ač nepřirozeně, jí opětovala.

„Dobrý den." pozdravila jsem zdvořile. Brunet mne v tomto činu však nenásledoval.

„Co si budete přát?" optala se mile na naši objednávku, na čež neupouštěla svůj úsměv. Po jejím dotazu jsem se nejistě otočila na Jungkooka, jelikož jsem vlastně nevěděla, co bude chtít a říct, že nechceme nic, není normální nebo alespoň přijatelné.