Bad guy can love

69) Děláš si srandu, že jo?

„T-to je ale... a-a kdy se chceš stěhovat?" dostala jsem ze sebe zmateně. Mamka se mi stále pohledem vpíjela do očí, což ve mně vyvolávalo smíšené pocity. Znervózňovalo mne to ale i uklidňovalo zároveň. „Do deseti dnů bych se měla hlásit na pobočce naší firmy v Daegu." pronesla s klidem. V ten moment mým tělem projela nepříjemná vlna, šokovaně jsem na ní vykulila oči, div mi nevypadly z očních jamek ven, nejspíše na pohovku.

Chtěla jsem něco říct, ale stihla mne předběhnout, „Já vím. Je to všechno moc rychlé, ale věřím, že to společně nějak zvládneme." povzbudivě se na mne usmála a doplnila to jemným pohlazením po mém rameni.

„A-ale t-to znamená, že neukončím ani školní rok na téhle škole." smutnila jsem sklesle nad jistou skutečnost. „Neukončíš, nastoupíš na novou v Daegu. Už jsem něco zjišťovala o školách tam." oznámila mi prostě. Z jejího chování šlo vyčíst, jak má vše už předem zařízeno a mne to teď už jen oznamuje.

Měla jsem potřebu odejít pryč a být nějakou chvíli jen o samotě, abych mohla vše vstřebat a vlastně se i uklidnit. Nejistě jsem darovala mamce dětskou pusu na líčko.

Zvedla jsem se ze sedačky a pomalu jsem se vydala pro školní tašku, která byla ještě stále v předsíni, kde jsem jí nechala ležet. Skleslou loudavou chůzí jsem opouštěla pokoj. Ještě před mým úplným odchodem mne však zastavila její slova, „Jannie, je mi to líto, vím, že sis tady už zvykla, ale v Daegu se ti bude určitě taky líbit, věř mi. Alespoň zapomeneš na to zlé, nad čím ses tady trápila." usmála se na mne s nadějí v to, že mi tak alespoň trochu pomůže.

Jelikož jsem jí nechtěla nijak zklamat, úsměv jsem se jí, leč z donucení a bez upřímnosti, pokusila opětovat.

Otočila jsem se opět zády k ní a šla jsem pro svůj batoh volně ležící u botníku na chladných kachlích v chodbě.

Když jsem se i s taškou v ruce došourala do mé ložnice, tašku jsem odhodila kousek od dveří a rovnou jsem si to zamířila k posteli, jenž na mne po celou dobu mé nepřítomnosti netrpělivě čekala. Unaveně jsem padla do jejích peřin. Má ústa opustil úlevný výdech způsobený pocitem uvolnění.

Kdyby nebylo hlasitého zazvonění mého telefonu, možná bych i byla schopna usnout. A to vyčerpáním. Obličej jsem měla zabořený v peřině, proto jsem byla nucena otočit hlavou na stranu, abych něco viděla a abych vůbec našla telefon, zvonící po pokoji.

Rukou jsem sáhla po telefonu a i hned ho volajícímu zvedla. „No konečně! Co děláš, že mi to hned nebereš?" ozvalo se lehce otráveně z druhé strany hovoru. „Promiň, Jimine. Měla jsem něco na práci." omluvila jsem se mu posmutnělým tónem, který jsem jednoduše neměla, jak skrýt. Nedokázala jsem potlačit smutek.

„Proč si tak skleslá? Děje se něco?" vyzvídal i hned chlapec skrze telefon. Nemá smysl na něho něco hrát. Prostě mu to řeknu, aby alespoň věděl, co se bude dít. „Až na to, že se za deset dní odstěhuju o několik stovek kilometrů od Soulu, asi nic." prozradila jsem mu na rovinu.

„Co si říkala?!" ozvalo se nevěřícně od Jimina. „Říkala jsem, že se budu stěhovat pryč a my už se asi neuvidíme." zopakovala jsem mu o něco jasněji. „DĚLÁŠ SI SRANDU, ŽE JO?!" zvýšil šokovaně hlas, až jsem musela telefon na chvilku oddálit od mého ucha.

„Ne, nedělám. Budeme se stěhovat do Daegu. Máma mi to před chvílí oznámila." svěřila jsem se mu. „Ale to nemůžeš. Ví o tom Jungkook?" svou otázkou mne překvapil. Co on s tím má společného? „Proč by to měl vědět?" nechápala jsem. Z Jiminovy strany se mi dostala celkem nejasná výpověď, „Ehm... teda... no.. já nevim. Asi k tomu není důvod. J-já jen... ehm.. no, to je jedno." vysoukával ze sebe zadrhaně.